Prozatím ale krásné dny nehrozí, vypadá to spíš na trvalý Nečas, a tak kratičká procházka pomůže přinejmenším rozchodit adrenalin.

Bublající třeba z toho, že se některým vybraným schengenským Čechům z Moravan povolí to, co obyčejný Hloupý Honza nesmí, a některým magistrátům zase to, na čem by si jinak ČIŽP docela smlsla.

Původně mi tyhle dvojité metry a trojitá salta moc smyslu nedávaly. Nějak to nešlo do rytmu s proklamovanou transparentností, ke které se tak vehementně hlásil Modrých šipek lídr.

Teprve když se nám na náměstí objevilo dvanáct ostrůvků džungle (každý z nich bratru za 25 tisíc – celkem tedy za třista!) docvaklo mi. Mají mezi sebou Mauglího. Vychovanej vlkama, lidskou řeč to neumí, a tak vysílá signály. Bambusové… „ Jsme jedné krve, ty i já! Nenech si to líbit a ptej se.“

Vzpomínáte ještě, když se sbíječky zakously do starého atria, aby se mohly zrekonstruovat pod ním ležící garáže a navrch se dal postavit ten pranýř se zvoničkou?

Tehdy Mauglí s hroudou zlata, kterou měnil a měnil, až vyměnil, sliboval: . „Co se týče keřů a dřevin, které atrium zdobily, byly odborníky ošetřeny tak, aby je mohli přesadit na jiné místo,“ Nojo, ale kde je jim konec? Kam byly přesazeny? Nebo jenom ošetřeny? Za dalších 300 tisíc? Nebo někam, kam už modrá šipka nevede. (Pokud se tam musí po červené a já ji přehlídl, omlouvám se).

Ne-li, pak mám ale díky bambusům na apelplacu konečně jasno. Značky sice džunglí nevedou, ale do džungle ano. Přinejmenším ta modrá – a s největší pravděpodobností i modro-oranžová … Do džungle slibů, řečiček a netransparentního hospodaření.

Ale džungle, přátelé, je taky jenom les. Co takhle vylézt na strom (do účetnictví) a prostě se zeptat na cestu (reálných čísel)?

Jaroslav Achab Haidler, ředitel Činoherního studia