Židé do Ústí přišli někdy kolem roku 1848. To se zde usadila asi stovka rodin. Ve dvacátém století tu získali významné postavení. Není divu, patřili k nim nejbohatší Ústečané té doby a bez jejich mecenášství i podnikatelského umu by možná Ústí zůstalo jen maličkým provinčním městečkem. Jenže Ústí se jim špatně odměnilo.

Decimace

„Rod, bez nějž by Ústí nebylo Ústím, který se s rodem Petschků předháněl v dotacích na snad všechny kulturní a zdravotní stavby a nadace našeho města, byl nucen utéci včas jako parta kluků, která někde rozbila okno. Byl jsem už dost starý na to, abych pochopil, že Weinmann senior neprodal všechny své doly a fabriky za ,symbolickou´ cenu tří set milionů korun Živnobance pro nic za nic,“ popisuje to ve vzpomínkách Jiří Šosvald.

Nejlépe to ovšem ilustrují statistická čísla. Ve třicátých letech minulého století na Ústecku žilo 1250 osob, jež se hlásily k židovské náboženské obci. Těsně po válce 195. V roce 2005 jich bylo evidováno pouhých 38. První projevy rasové nesnášenlivosti přišly ještě v době rozkvětu židovské obce, v roce 1936.

Synagoga

Symbolické jsou v této souvislosti osudy ústecké synagogy, jež bývala v Malé Hradební ulici. Její výstavba započala 1.dubna 1880 z peněz, jež mezi sebou vybrala židovská obec. Rošířena byla počátkem 20. století. Potom přišel 31. prosinec 1938. Tehdy ji zničili zfanatizovaní nacisté, kteří ji do základů vypálili.

Zůstaly jen obvodové zdi a přízemí. Později je získala v roce 1940 ústecká řeznická firma Robert Houdek. Ta z trosek synagogy udělala uzenářskou výrobnu a středisko pro výchovu učňů.

„Při bombardování města na konci války byla výrobna částečně poškozena. Po stržení horních pater Houdkova řeznictví zřídil v 50. letech v původním sklepě synagogy ústecký MěNV veřejné záchodky,“ píší v Historii židovské komunity v Ústí nad Labem historici Tomáš Fedorovič a Vladimír Kaiser.

Hřbitovy

Ten vůbec první židovský hřbitov z roku 1866 býval na pozemku, který židovský spolek zakoupil v jihozápadním cípu dnešních Městských sadů. Rozkládal se na ploše asi 500 čtverečních metrů a svému účelu sloužil až do roku 1893, kdy ústecká židovská obec získala samostatné oddělení na Centrálním hřbitově na Ovčím vrchu. Původní hřbitov je od roku 1924 zasypaný a dnes tu je památník obětem holocaustu.

S druhým je to horší. Po válce, v roce 1953, už na jeho správu neměla obec peníze. Nakonec celý hřbitov ustoupil Spolchemii, která tu má zásobníky chemikálií. To pro židovství představuje skutečnou svatokrádež.

„Židovství je víc humánní věcí než náboženskou, míří k žití spíše, než do posmrtného života,“ vysvětlil Jaroslav Achab Haidler, nejvýraznější osobnost, hlásící se v Ústí dnes k židovství. „Proto jsme přesvědčeni, že tělo, jež nám dává možnost žít a tvořit, má po smrti nárok na nerušený klid.“

Tanec na hrobech

Historie židy často donutila hřbitovy opustit. „Pokud nezůstanou volným prostorem, tedy zahradou života, vnímáme to jako výsměch životu. Ze všech nejbezbrannější jsou právě mrtví. I po všem, co se dělo během druhé války,“ pokračoval Haidler.

„Platí jedno dobré pravidlo. Podle toho, jak se chováme k mrtvým, budou i naše děti jednou tancovat na našich hrobech,“ dodal.