Město, kde si stavěj mosty na prodej… ano ano, už se orientuju.“ Ouřada bere mapy, notebook a různé studie, „Hned se na to mrknu!“

Bruselská sekretářka přináší ústecké delegaci turecké kafe, které jim položí na noviny s palcovými titulky o výpomoci Řecku a Irsku, a ouřada jen pod vousy odtuší. „Pomáhat, to my rádi… tak o co byste měli zájem, pánové.“

„O prachy,“ vyhrknou otcové.

„No počkejte, ale nějaká koncepce… máte, pánové, jako město, naprosto ideální polohu mezi Drážďany a Prahou. Tam by mohlo být luxusní centrum pro adrenalinové sporty. Kombinovaná sk8-bike hala, nebo tak něco. Využitelná i později, až ty prkýnka a biky přestanou být trendy. Aquaparků je už všude jak naseto. Anebo – ta vaše ZOO. Neměli vy jste dokonce pozoruhodnou šanci v chovu slonů a nosorožců? Nebuďte troškaři, dejte jí trochu víc péče. Nedržte se tolik u zdi – to chce maličko evropský šmrnc – nejen beton, ale třeba i sklo a hlavně nápad. A může vás to jako město proslavit…“

„To je fuk, něco. Něco, co bude vidět…“

Úředník zbrunátněl. Zaklapl desky, dlouze se zadíval na Otce města a zasyčel. „Víte co? Když kloudně nevíte, co byste, tak jděte k šípku!“

(O týden později, na jednání Rady města)

„Dámy a pánové, dovolte mi, abychom vás seznámili s výsledky našich jednání v Bruselu. Byla to sice dřina, zamítli nám, co se dalo, ale nakonec jsme z toho vybruselili docela dobře. Do Evropy a možná i do Guinnessovy knihy nás totiž dostane sběr šípků. Poměrně dost jich roste na Větruši. Prozatím, než si tam pan primátor postaví ten hotel. A tak nám přiklepli tu lanovku…“ – Anebo to bylo docela jinak?

Jaroslav Achab Haidler, ředitel Činoherního studia