Díky své píli se stala vůbec první doktorkou geologie v Čechách. V životě to ovšem rozhodně neměla jednoduché. Její nekompromisní občanské postoje ji nejprve přivedly na gestapo a do koncentračních táborů, po válce ji pak stály práci. Jmenovala se Milada Vavřínová.

Pocházela z České Třebové. Ti, kdo ji pamatovali, na ni rádi vzpomínali. Například Jan Šebela se s doktorkou Vavřínovou setkal na oslavách 90. výročí založení třebovského gymnázia v roce 1999. „V letech 1929 až 1937 navštěvovala českotřebovské reálné gymnázium. Podle vlastních slov se ráda učila, zejména své oblíbené přírodovědné předměty, matematiku, botaniku a geologii,“ líčil ji Šebela.

Podle něj už od primy odebírala populárněvědecký časopis Vesmír. Do svých botanických zájmů dokázala zapojit i studentky nižších ročníků, které jí přinášely vzorky nejrůznějších bylin i dřevin pro stálou výstavku rostlin na chodbě gymnázia. „Milada jim na oplátku pomáhala s matematikou a latinou,“ dodal Šebela.

Když v roce 1937 nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity, vzbudila docela rozruch, protože byla první ženou, která tu geologii studovala.

Na počátku pátého semestru však nacisté uzavřeli české vysoké školy. Vavřínová tedy vstoupila do služeb Ústředního ústavu geologického. Zde ji pověřili soupisem lomů, pískoven a cihelen na území tehdejších okresů Žamberk, Říčany, Tábor, Ledeč, Třebíč a Skuteč. V tomto období se věnovala i sestavování rejstříků pro učebnici Všeobecná geologie profesora Radima Kettnera.

Milada Vavřínová

Narodila se 14. prosince 1918 v České Třebové
Za války studium geologie na UK v Praze
10. února 1943 zatčena gestapem
Prošla Pankrác, Terezín, Ravensbrück apod.
Pak dostudovala, geoložka v Ústí od roku 1961
V roce 1968 odsoudila vpád vojsk Varšavské smlouvy
Nucena jít kvůli tomu předčasně do důchodu
Nakonec kurátorka ústeckého muzea
Zemřela 10. srpna 2001 v Ústí nad Labem

Jenže 10. února 1943 ji zatklo gestapo. „Prošla koncentráky v Terezíně, v Ravensbrücku a Neubrandenburgu,“ líčil její osudy Martin Krsek, ústecký historik a autor knihy Šedesát ústeckých nej. „Po válce se ke své profesi vrátila a dálkově ji dostudovala. Po válce musela při práci v terénu nosit za pasem nabitou pistoli kvůli prchajícím banderovcům,“ popisoval Krsek.

Štefana Banderu sice nepotkala, zato musela několikrát vysvětlovat, že k banderovcům nepatří. Místní lidé na ni totiž upozornili vojáky.

Do Ústí přišla v roce 1961. V srpnu 1968 v okresním deníku Průboj odsoudila vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Když ji později vyzvali, aby odvolala, odmítla. Za to ji normalizátoři poslali v roce 1971 do nuceného důchodu. Nakonec mohla alespoň uspořádat geologické sbírky ústeckého muzea. Několik let před smrtí také vypomáhala v zubrnickém skanzenu s bylinkovou zahrádkou.