Pomalu se sbírám a nestačím se divit své šikovnosti. Kolo přestává brzdit i přehazovat.

Do rukou mě chytá křeč. Kola se sice netočí, ale spadané listí proklatě klouže. Přestávám myslet a začínám panikařit. A to jsem teprve na začátku freerideové trati z Adolfova do Varvažova.

Projet si lesní cestu s partou cyklonadšenců vlastně ani nebyl můj nápad. Původně jsem chtěl jen pořídit pár pěkných fotek. Jenže autem se na prudký kopec nedostanu a pěšky bych tuhle partičku asi nedoběhl.

Když jsem vyrážel posledním cyklobusem na Adolfov, ani mě nenapadlo, že budu kolo z kopce místy tlačit a že pěšky bych to zřejmě stihl rychleji.

Nahoře mi ještě bylo hej, když jsem ze sedla svého, sic poměrně nového, ale pro sjezd absolutně nevhodného kola sledoval, jak ostatní téměř třicítka jezdců své stroje tlačí do mírného kopečka. Úsměv mě ale přešel záhy.

Na stroje často přesahující cenu ojetého osobního auta všichni nasedají v helmách. Chrániče tu nikdo nepodceňuje. Tedy až na mě, hlupáka, který odmítl půjčení helmy i kola. Dnes už bych si to radši dvakrát rozmyslel.

Ačkoli partu kolem Ústecké freerideové organizace a podobných nadšenců potkávám poměrně často, musím říct, že jsem je celou dobu dost podceňoval. Freeride, neboli jízda ve volné přírodě, není nic pro bábovky.

Tihle kluci nepoužívají svá drahá kola jen k přemisťování se z gauče do hospody. Dnes na ně naopak koukám trochu jako na blázny s absencí pudu sebezáchovy.

Když sleduji, jakým způsobem se po lese prohání, musím uznat, že by si nějakou oficiální trasu v okolí Ústí zasloužili. Otázkou je, jestli by pro ně takový freeride byl stále dost free.