V jedné jediné požární stanici v Ústí nad Labem pracoval rekordních dvaačtyřicet let.

„Hasičině jsem věnoval celý svůj život,“ říká Tomaškovič, který k hasičům nastoupil ve dvaceti hned po vojně. „Zasahovat u požárů nebo dopravních nehod, tedy pomáhat lidem v nesnázích, mi dávalo intenzivní pocit, že žiju. Bude mi to chybět.“

Tomaškovič byl u požáru a výbuchu v ústecké Chemopharmě, v Technoplynu nebo u exploze střekovského podniku Setuza. Pomáhal i při rozsáhlém požáru v litvínovské chemičce.

„Při explozích tam umírali lidé. V Setuze mohlo být i po mně. Naštěstí jsem nezmatkoval a při výbuchu skočil pod můj hasičský vůz. Tlaková vlna smetla v okolí téměř vše. Panely okolních budov se lámaly jako papírové kartony, ale hasičská tatrovka nápor exploze vydržela a já se zachránil,“ líčí hasič, nositel medaile za věrnost.

„Pamatuji si také, že jsem vyjížděl k dopravní nehodě osobního a nákladního auta. Blížili jsme se k místu střetu a já zahlédl vrak. Bezpečně jsem ho poznal; bylo to auto mého bratra. Krve by se ve mně nedořezal. Z ošklivě vyhlížející nehody naštěstí brácha tehdy vyvázl téměř bez zranění,“ vzpomíná na nepříjemný okamžik.

Spočítal, že bez volných dnů a dovolených odsloužil za 42 let v práci přes 12 let nonstop. Kolik to mohlo být zásahů? „Byly jich stovky tisíc,“ přemýšlí hasičský veterán. Po celou dobu v roli hasiče – strojníka, tedy řidiče.

„S dnešní automobilovou požární technikou se naše začátky od cisteren nedají už vůbec srovnat. Mladí hasiči to mají mnohem jednodušší, téměř vše za ně dělá dokonalá moderní technika. Nyní ale zase vyjíždíme k daleko nebezpečnějším zásahům než dřív a musíme se učit nové a nové technologie, jak zdárně bojovat s ohněm,“ říká Miloslav Tomaškovič.

„Užil jsem si. Je čas v nejlepším přestat.“