Architektonická kancelář Jiran Kohout Architekti je podepsána pod projektem právě dokončeného CPI City Center u bývalého kina Hraničář ve středu Ústí nad Labem.

Pražský ateliér je mimo to autorem řady známých staveb včetně Obchodního centra IPS v Praze Vršovicích, Domu s pečovatelskou službou v Úvalech u Prahy či rekonstrukce a dostavby Radnice v Českých Budějovicích.

Na vzhled ústeckého komplexu nemají Ústečané jednoznačný názor. Jedni jej kritizují, druzí chválí. „Ten barák je takovej, jaká je současná společnost,“ tvrdí o něm architekt Zdeněk Jiran.

Jak jste se k projektu dostali?
V roce 2006 vyzval vlastník pozemku, společnost CPI, několik zkušených architektonických atelierů ke zpracování studie zástavby bloku pod kinem Hraničář a následně si vybral k realizaci náš návrh. Investiční společnost CPI mimo jiné provozuje v České republice síť hotelů a administrativních objektů s jednotným standardem, který byl vzorem i pro Ústí.

Díky jakým kvalitám jste vyhráli?
Zvolili jsme poměrně jednoduchý urbanistický koncept nahrazení již neexistujícího bloku, který byl stržen v 80. letech. Naše řešení zároveň otevírá svými průchody a pasážemi vnitroblok pro velkoměstsky chápaný provoz. To se líbilo stavebníkovi.
Urbanistické řešení vychází z tvaru parcely a rozvíjí koncept tradičního městského bloku, který se stane součástí struktury města a svými fasádami formuje okolní městský prostor - ulice Masarykova a Moskevská, náměstí u Smetanových sadů. Důležitým prvkem konceptu bylo umožnit lidem přístup do vnitrobloku a diagonální pěší propojení.

S jakými hodnotami jste projekt vytvářeli?
Návrh městského bloku je v podstatě velmi jednoduchý. Jeho objem je složený ze tří základních budov, jež opět vytváří uliční fasády, nároží a průchody tak, aby se městu vrátilo zpět to měřítko, co jej dříve přirozeně vytvářelo. Kromě hotelu, administrativy a bydlení byla naše snaha vytvořit živý parter, zapojit vnitroblok do života města a samotný dům nechat fungovat v několika vrstvách. Projekt počítal s velkou samoobsluhou, restaurací ve dvoře a byty v centru města. Když jsme kreslili první návrhy, tak ještě fungovalo kino Hraničář, proto to náměstí s vyvýšenou terasou pro kavárnu. U nás v kanceláři hodně pracujeme s principy sousedských vztahů, sdílení veřejných prostor a vzájemnou mezilidskou komunikací v prostoru. Z původního velkorysého rozmachu se ovšem realizovala jen určitá část.

Proč to takhle dopadlo?
Jak jsem říkal na začátku, ten dům může být postaven pouze takový, jaká je společenská situace, ve které vzniká. Během stavby přišla ekonomická krize a investor čelil rozhodnutí, zda ve stavbě pokračovat nebo ji zastavit. Rozhodl se pokračovat. Rozpočet se ale o téměř třetinu snížil, a zákonitě se to projevilo i na nutnosti procesu value engineeringu projektu. Vše se za pochodu z gruntu přeprojektovávalo tak, aby se původně zamýšlený výraz stavby, prostorový standard a prostředí, které svými objemy formuje, nevytratilo, ale spíš zjasnilo a zjednodušilo.

Je to také důvod, proč se nezačal stavět obytný blok?
Ano, je na něj vydáno stavební povolení, ale teď není reálné jej dokončit. Hotové byty by se asi zatím neprodaly ani za cenu stavebních nákladů. Šetřit se ale muselo i jinde: na finálních materiálech fasád, výplních oken a dveří, interiérech i ostatních stavebních i technologických detailech domu. Stavitelé měli vždy v historii za cíl investovat a přitom vydělat peníze. Dnes tomu není jinak.
Architekt Roman Koucký tvrdí, že od roku 1989 tu v podstatě kontinuálně probíhá krize. Zdálo se, že společnost vykročí zpět do svobodného světa. Nestalo se. Za celých 20 let se nepodařilo zvednout obecnou úroveň kultury společnosti. Zpočátku to vypadalo, ale nepodařilo se.
S tím musím souhlasit. Úroveň společenské kultury je velmi nízká. To se samozřejmě odráží jak na architektuře, tak na stavitelství.
Řemeslo se dnes stalo drahým a exkluzivním artiklem. Domy se již nestaví, ale skládají z jednotlivých systémů. Konstrukce, zateplení, omítky nebo klempířina. Každou část domu dělá samostatně jiná firma. Každý použitý systém je vytvořen sám pro sebe, navzájem nenavazují a ve styčných místech vytváří mnohdy neobratné detaily. Ony ani navazovat nemohou, nechtějí. Každý ručí jen za svůj produkt a dál se nestará. Chybí zde komunikace. Na stavbě se pak musí improvizovat, předělávat. Prostě to nějak udělat.
V podstatě stále chrlíme „panely“ jako dříve, jen ve více barvách a tvarech. Práce architekta se tak dostává do pozice, kdy vymýšlí, jak vše vlastně umně, ale levně spojit, ovšem ne vytvořit. Tento problém nakonec korunuje legislativa, která celý tento systém nastavuje a potvrzuje.

Není nakonec nedostatek komunikace základem většiny problémů naší společnosti?
Já bych spíš mluvil o vztazích mezi lidmi a jejich vzájemné komunikaci. V Česku není běžné takové občansky sebevědomé: „Já pán - ty pán“, spíše více „Já jsem bohatý teď, tak proč bych se zajímal, co bude dál!“ Lidé příliš necítí potřebu vzájemné komunikace a oboustranné chuti nebo vůle spolupracovat a být prospěšný jeden druhému. Necítí, že je to o vzájemné kultivaci, nevnímají to jemné předivo vzájemné závislosti a provázanosti na všech stupních, o které je nutno každodenně pečovat.

Jak se toto odráží v architektuře?
Obecně lze říct, že dnes se dialog města a občanů, popř. města a stavitelů dostal na úroveň regulace, vytváření omezení a vymahatelnost nařízení. Jedna strana staví bludiště a druhá se jím snaží projít s lepšími či horšími výsledky. Kdo se stará o společný zájem? Architekt to dnes dělává pouze z dobré vůle. Nemá na to totiž oporu v zákoně, není ani účastníkem stavebního řízení, přesto legislativně odpovídá za správnost přijatých řešení.

Jaká je vaše zkušenost z Ústí?
Město vnímám jako velmi složité zejména z hlediska historie. Doba rozkvětu skončila vybombardováním a vysídlením německého obyvatelstva na konci války. Razantní odříznutí od historie a příchod nových obyvatel bez vazby na „místo“ nemohl skončit ničím jiným než plošnými demolicemi nejen v centru města. Tohle všechno je tu dodnes patrné.

…a konkrétně s CPI City Center?
Ten dům je v Ústí naprosto správně. Reflektuje historii a snaží se vytvořit normální městské prostředí. Koncept je dobrý a za ním si stojíme. To, že je dům postaven skromněji než původní záměr, je věcí ekonomiky, výtěžnosti projektu. O důvodech jsme se před chvílí bavili. Navíc se i zde přidává malý zájem města a úřadů k hledání toho obecně prospěšného.

Zpracoval Jakub Žoha