Jak se díváte na Ústí jako celek po architektonické stránce?
Ústí je město, které mělo velké ambice být vynikajícím urbanistickým i architektonickým celkem a také jím bylo.

Kdy to bylo?
Naše město je městem více než 700 let, to je dlouhý vývoj, ale obrovský hospodářský boom zažilo v 18. století během průmyslové revoluce. Továrníci byli ekonomicky silní a současně vzdělaní lidé, realizovaly se zde velmi kvalitní domy. Město také má výjimečný přírodní rámec. Které evropské město má dvě stě metrů od náměstí skálu a řeku semknutou do masivních přírodních útvarů? Těchto přírodních jevů si musíme vážit a velmi jemně s nimi zacházet. V případě Mariánské skály se to zcela jistě neděje. Jedním z těchto přírodních jevů je i Ferdinandova výšina, to místo také zasluhuje širší diskuzi a soutěž.

To jsou plusy města, a co minusy?
Ústí je architektonicky poškozené a nemocné. Pacienta nutno léčit, prodělal válečné bombardování, živelnou poválečnou výstavbu a totalitní režim. Zrušily se tramvaje, jako městotvorný prvek, zbytečně se zbourala půlka města. To město hodně poškodilo.

Před jakým ústeckým „výtvorem“ musíte zavírat oči, nebo si je aspoň zakrývat rukou?
Dráždí mě například dostavba knihovny ve Velké Hradební. Nebo jižní fasáda Fora, která postrádá slibovanou parcelaci. Nemá to jediné okno, přitom to je orientované na jih. V regulačním plánu je definovaná parcelace, ale tahle stavba to nerespektuje. Hodně mi vadí důlní činnost v Mariánské skále – nevratná škoda, vadí mně také velká prostorová agresivita fabrik.

Karikatura: Zdeněk Havlík.


Co by se mělo dořešit, kde vidíte největší problémy?
Ten problém je zřejmě systémový. Proces přípravy a realizace, zpracování a kontroly staveb by mohl mít lepší pořádky. Chybí zde jakýsi institut, který by to hlídal. Dříve zde existoval, jmenoval se útvar hlavního architekta. A v rámci možností fungoval.

Takže byste byl pro jeho znovuzavedení?
Staré pořádky v nové době, to je vždy problém, ale může to být komise, která má silný statut a kompetence, ne jen poradní hlas. Musí to však být institut, který bude profesně dobře vybavený. My tady máme různé komise, poradní orgány rady města, ale jsou postavené spíše politicky než odborně.

Vy byste šel do takové komise?
Já už i v takové komisi byl téměř osm let, ale jsem nestraník a už v ní nezasedám.

Přestože nejste straník, tak jste za poslední roky dostával od města dost zakázek. Čím to?
Asi jsem splnil nejlépe požadavky, které město jako investor mělo.

Musí mít architekt kamarády v politice, aby takové zakázky dostal?
To není o kamarádech, to je o tom nemít nepřátele a uspět. Pane redaktore, vy tu otázku stavíte na tom, že vyhrávám hodně městských zakázek. Ale já jich zase tolik nevyhrávám. V tomto století byly realizovány čtyři. Například teď doděláváme muzeum.

Dělal jste na přednádraží a zanádraží. A co například nedávno dokončená rekonstrukce atria magistrátu.
Ano, jedna z posledních věcí, rekonstrukce atria měla technické důvody, zatékalo do podzemních garáží. Vzpomínáte na ten výbuch? Bylo nutné to udělat znova. Teď si musíme počkat, až zaroste.

Při výběrových řízeních na dodavatele staveb si stavební firmy dělají takzvané křoví. Chodí to takto i u architektů?
Je normální se dohodnout, pokud je to v souladu s platnými předpisy. Já ze své pozice nemůžu vyloučit, že se to děje. Dohody architektů bych však s dohodami stavebních firem nesrovnával.

Co říkáte na projekt hotelu na Větruši, který se rozhodl stavět investor?
Na Větruši tento funkční prvek patří. Zvláště když jsme ji nyní dopravně zhodnotili lanovkou. Je dobře, že investor se do toho pustil. Projekt, který nakonec vyhrál, jsem nikde neměl možnost zhlédnout, jen u vás v novinách.

A?
Publikovanou vizualizaci nehodnotím dobře, je to pokleslá architektura. Větruše je dáma nad městem, ale toto té dámě skutečně nesluší.

Vy jste projekt na hotel na Větruši také dělal již před pěti lety. Proč?
Renomovaná hotelová společnost Orea-Hotels , spolu s firmou Dvořák, figurovala ve výběrovém řízení na investora dostavby a vyzvala mě, abych pro potřeby výběrového řízení navrhl hotel na Větruši. Tato vize byla součástí nabídky a byla předložena městu. K dohodě tehdy nedošlo, protože požadavky zástupců města byly pro investora nepřijatelné. Uplynuly dva až tři roky klidu, během kterých se na Ferdinandovu výšinu nikdo nehrnul. Po té město téhož investora oslovilo znovu, ale ten už řekl ne, vnímal krizi a měl jiné aktivity. Myslím si, že to byl zdatný partner, kterého jsme poněkud zbrkle vyhnali.
INFORMOVALI JSME. Návrhy jak by měl hotel vypadat najdete ZDE

Zanádraží, na kterém jste se podílel, je zkolaudováno, jak se vám zamlouvá jeho konečná podoba?
Chtěli jsme propojit město s řekou lépe než jen „myší dírou“, propojit náměstí se Střekovem tak, abyste tu trasu mohl projet na kolečkových bruslích. Jde o soubor staveb, kterému říkáme revitalizace městského centra II. Jsou tam tři stavby, přednádraží (Jircháře), prostor za nádražím, neboli nábřeží, a třetí stavba, která se ještě bude realizovat, je samotná výpravní budova. Nádraží bude živé, bude mít nyní své prodejní aktivity. Pod terasou je parkoviště, které v tomto dopravním uzlu dosud chybělo.

Viděl jsem, že jste v zanádraží nechali udělat takové zajímavé pouliční lampy.
Trochu jsme experimentovali. Řešili jsme rozptýlené a nepřímé světlo pochozích ploch, které neoslňuje řidiče na kapacitní komunikaci 1/30. Je to nový design, uvidíme, jak budou fungovat (smích). Jsem zastáncem toho, že městský mobiliář má být různorodý.

Jak hodnotíte revitalizaci Městských sadů?
Místo, abychom staré chyby odstranili, přidali jsme prvky, které budeme v budoucnu odstraňovat. Když už se investovaly takové peníze, šlo to i jinak…

Přes 80 milionů korun…
Přesnou sumu neznám, tu říkáte vy. Já bych z ní vzal dvacet procent a uložil bych ten odporný topný kanál, který odděluje Klíši od parku, do země. V našem parku nepotřebuji spousty artefaktů a podivných soch, které mi tam spíše překážejí. Ty kdyby tam nebyly a kanál šel tam, kam patří, tak by to bylo fajn. Stala se chyba, že se to tehdy pustilo s tím, že vrchní vedení bylo levnější než podzemní. Zřejmě jsme tu příležitost napravit chybu minulosti propásli. Kolegové z Prahy se tady tak sice vyřádili se sochami, ale toho kanálu si nějak nevšimli, ale Ústečák o něm ví, on tady totiž bydlí…

Byl jste také v soutěži o Palác Zdar. Jak hodnotíte jeho podobu?
My jsme skončili s návrhem na druhém místě a oproti realizovanému byl jinak členěný. Co se nakonec postavilo, se mi moc nelíbí. A také se tam moc nesvítí, je to takový polomrtvý dům.

Váš ateliér také projektoval kontroverzní podzemní garáže pod Lidickým náměstím. Co vás k tomu vedlo?
Ano. Řešili jsme problematiku parkování v centru města a narazili jsme na odpor mnoha lidí, proto se zatím nerealizuje. Přesto si myslím, že jednou se stavět bude. Je to místo, kde se dají zaparkovat stovky aut a ta potřeba tady je a bude sílit. Ve světě je zcela běžné, že se parkuje v centrech pod zemí, v centru Avignonu jsou podzemní garáže i pod papežským palácem z 13.století. Na druhou stranu je asi dobře, že se to nezačalo stavět nyní, protože by to byl další dvouroční zásah do provozního režimu centra města, které dostává v současnosti v tomto ohledu zabrat.

Jak jste se stal architektem?
Už na gymnáziu v Jateční ulici jsem měl různé grafické aktivity a tam, ve třetím ročníku, jsem se rozhodl ke studiu architektury. K oboru architektury mě také přivedla tehdejší doba, která mu přála, ale architektem se člověk nestává tím, že je přijat na školu architektury…

To by mě nikdy nenapadlo, že komunisté přáli architektuře.
To ani ne, ale ta doba nějak nebránila tomu, aby byla architektonická tvorba lidmi jinak vnímaná, byla svázaná s ostatními uměleckými obory, s malbou a sochařinou. Realizace byly těmito artefakty vybavované. Dnes na tyto věci nezbývá čas, energie ani peníze, proto se vazba této tvorby na ostatní umělecké obory mnohde vytrácí.

Teď máte na mysli různé plastiky, mozaiky a sochy, které se dávaly do parků a na sídliště?
Ano, bylo běžné, že v rozpočtech staveb figurovaly nějaké částky na tato díla. To posilovalo vazby uměleckých oborů a to bylo dobře.

Na jakou první vaši větší práci si vzpomínáte?
Na hotel Vladimir. To byla má první velká realizace po škole. Šéfem, ateliéru byl Rudolf Berger, jsme spoluautoři.

Jak vzpomínáte na práci na Vladimiru a jak se na stavbu dnes díváte?
Bylo to jiné a bylo to příjemné, kreslilo se ručně na prknech, ne v počítačích, měli jsme bílé pláště a práce měla jinou atmosféru. Bylo to, ovšem, za totality, což se na té práci, pochopitelně, projevovalo, mnohdy se rozhodovalo mimo architekta a rozhodovali laici.

Politici. To se děje i dnes, že?
Ano, politik zřejmě vždy ovlivňoval, co se ve městě postaví, to ovšem neznamená, že tento společenský jev nemůže mít kulturu a eleganci, to neznamená, že ten vliv nemůže konzultovat s odborníkem… Ale ptal jste se co si o Vladimiru myslím dnes? Zřejmě bych ho udělal jinak. To je vždycky, když se člověk ohlédne za sebe. Tehdy jsme byli také hodně svázaní ekonomicky.

Co nyní chystáte? Chtěl byste mít v Ústí nějaký „pomník“, myslím tím stavbu, na kterou by byli Ústečané hrdi?

Pomníky mají mrtví a mě se ještě nechce…(úsměv) Co chystáme? Stále se něco děje, je toho víc, například bytový dům na Klíši. Také bychom chtěli něco udělat s přístavem ve Vaňově, už se začalo s přístavní hranou, ale je tam problém s územním plánem na jehož výklad má město zatím jiný názor. To je ale časté, když ho vykládají politici, případně obchodníci.
Havlík: Moje kobyla není bosa

Podle architekta Zdeňka Havlíka je nejkrásnější ústeckou čtvrtí Klíše. Aby ne, když tam bydlí. Ovšem když přišel k nám do redakce Deníku na Klíšské ulici, hned začal kritizovat naše vstupní dveře .

Sám si vlastní rodinný dům ještě nenavrhl. „Navrhl jsem si a zrealizoval rekonstrukci domu. Na nový jsem neměl vhodný pozemek a energii,“ svěřil se Zdeněk Havlík. Na připomínku, že kovářova kobyla chodí bosa, s úsměvem odpověděl: „Ale to ne, moje kobyla zas tak bosa není.“
On sám má pár architektonických vzorů z historie i současnosti. „Myslím si, že dobrým architektem byl například pan Jan Kaplický.“

U nás je asi nejvíce diskutované jeho jedno z posledních děl – kontroverzní knihovna připomínající chobotnici nedaleko Pražského hradu. K té má však i Havlík své výhrady. „Chobotnice na Letné se moc nepovedla, mám s ní problém z urbanistického hlediska. To je ovšem o soutěži ne o Kaplickém. Práce jeho ateliéru jsou inspirující.“

Zdeněk Havlík se narodil v Ústí a má tři potomky. Devatenáctiletá dcera nyní studuje na DAMU. Starší syn Štěpán je architekt. „Teď chvíli děláme spolu. Druhý syn Ondřej se oborově vzdálil a stále někde beatboxuje, zpívá a hraje. Nyní udělal díru do světa se svou kapelou Mako Mako, když se zúčastnili finále talentové soutěže v televizi.“

Jeho otec mu také posílal hlasy. „Jasně, to snad jinak ani nešlo (smích). Ale hodnotit jeho beatbox na hudební scéně bych si nedovolil, je to novinka, uvidíme, co se z toho a z něho vyklube.“