Mnohem důležitější je, jak zacházíme s ostatky těch, kteří zemřeli před více jak stoletím, nebo jak v případě potřeby rušíme staré hřbitovy, a že jich v Ústí bylo dost.

První známý hřbitov pro Ústečany se rozkládal kolem dominikánského kostela sv. Vojtěcha. Václav Houfek, ústecký historik a vědecký tajemník Muzea města Ústí nad Labem, upřesňuje, že to později býval čestný hřbitov. „Je známý z nejstarších dob. Pohřbívali se tu faráři nebo primasové.“

Mrtví v centru

Ostatně, hřbitovy u kostelů jsou velmi tradiční katolickou záležitostí. Najdeme je v každé vsi, tedy i v Ústí. Další ústecké pohřebiště se rozkládalo u kostela se šikmou věží.

Tento hřbitov městská rada zrušila, když císař Josef II. zakázal pohřbívání při kostelech. Později, v roce 1875, bylo okolí zatravněno, později vydlážděno a vzniklo Kostelní náměstí.

Kde tedy potom Ústečané pohřbívali své mrtvé? Na místě, tehdy ještě za městskými hradbami. Ten hřbitov je už dávno pryč, ale dodneška, řečeno metaforicky, po mrtvých chodíme. Nacházel se totiž na Maternově náměstí, dnes Lidickém. Leží tu i oběti četných středověkých epidemií.

Vznik parku

Pohřbívat se tu přestalo roku 1872 a roku 1899 po uplynutí tlecí lhůty jej oficiálně zrušili a na jeho místě vznikl park. Mimochodem, v roce 1895 byl stržen také už notně zchátralý kostelík sv. Materny, po němž se náměstí původně jmenovalo.

„Prostranství bylo zazeleněno, postaven pomník padlým vojínům a kašna se sochami, známá ze starých pohlednic. Za války byl prostor vydlážděn jako Appelplatz, v naší době znovu upraven,“ dočítáme se v jedné stati amatérské badatelky Heleny Borské.

Ovšem v roce 1859 Ústí otevřelo první oddělení nového hřbitova v Klíšské ulici, 1871 druhé a 1877 třetí. Ve stejném roce tu našel poslední odpočinek ústecký malíř Ernst Gustav Doerell.

„Křesťanský hřbitov se rozkládal v dnešních Mánesových sadech a zasahoval, respektive jeho židovské oddělení, až do Městských sadů,“ vysvětloval historik Houfek. „Část bývalého hřbitova je dnes zastavěná.“

Vůbec první židovský hřbitov z roku 1866 býval na pozemku, který židovský spolek zakoupil v jihozápadním cípu dnešních Městských sadů u Růžového paloučku. Rozkládal se na ploše asi 500 čtverečních metrů a svému účelu sloužil až do roku 1893. Původní hřbitov je od roku 1924 zasypaný a dnes tu je památník obětem holocaustu.

Stavba parovodu

Když později v Mánesových sadech pokládali v 60. letech 20. století parovod, podle Borské procházel výkop pro něj právě skrze místo Doerellova hrobu.

„Očití svědci tvrdili, že viděli nakládat ostatky v dobovém oblečení a odvážet na tehdejší předlickou skládku,“ dodává smutně Borská.

Hřbitov brzy přestal vyhovovat potřebám rostoucího města. Už roku 1892 tu přestali pohřbívat a na park jej přeměnili roku 1913.

Ovčí vrch

Od roku 1892 vznikl Centrální městský hřbitov na Ovčím vrchu. Sem město přemístilo několik umělecky cenných náhrobků z Maternova hřbitova, nebo náhrobky padlých ve válce. Na Ovčím vrchu býval také druhý židovský hřbitov. Roku 1893 tu totiž ústecká židovská obec získala samostatné oddělení.

Po druhé světové válce ale na Ovčím vrchu pohřby také nakonec přestaly a v roce 1953 už ani na správu židovského oddělení neměla obec peníze. Nakonec celý hřbitov ustoupil Spolchemii, která tu má zásobníky chemikálií.

Jakkoliv to dnešním obyvatelům města vadí jen málo, zejména pro židovství představuje tento osud hřbitova skutečnou svatokrádež.

„Židovství je víc humánní věcí než náboženskou, míří k žití spíše než do posmrtného života,“ vysvětlil Jaroslav Achab Haidler, nejvýraznější osobnost hlásící se v Ústí dnes k židovství. „Proto jsme přesvědčeni, že tělo, jež nám dává možnost žít a tvořit, má po smrti nárok na nerušený klid.“

Historie židy často donutila hřbitovy opustit. „Pokud nezůstanou volným prostorem, tedy zahradou života, vnímáme to jako výsměch životu. Ze všech nejbezbrannější jsou právě mrtví. I po všem, co se dělo během druhé války,“ pokračoval Haidler.

Dnes už také neexistuje ani urnový háj na Střížovickém vrchu, otevřený 1. dubna 1930. Současné hřbitovy na Střekově, Trmicích, ve Vaňově či Krásném Březně snad už všichni známe.