„Uvidíš, všichni teď budou zlevňovat. Möbelix navíc určitě nasadí otvírací ceny,“ přesvědčoval jsem ji po večerech.

Trvalo to dlouho. Bála se, že jí tam k tomu budou hrát TaTaTaTa, reklamu půlkou národa milovanou. Ona ale k této polovině nepatří a reklamu ze srdce nenávidí.

Do obchodu jsme se nakonec vydali už den před otevřením. „Půl kuřete za 29 a malé pivo za 9 korun? Aspoň se najíme,“ říkal jsem si. Možná, kdybych šel sám. A dnes už asi nevěřím ani sám sobě. Obchodní centra mají podobné otvírací akce určitě dobře spočítané.

Obchod ve Všebořicích jsme nakonec prolétli za necelou hodinku, snadné to ale nebylo. „Miláčku, tohle potřebujeme. A tohle by se nám hodilo, ne? A co kdybychom vzali i tohle, když už jsme tady. A tohle už levnější nebude,“ přesvědčovala mě postupně má drahá polovička.

V půlce obchodu jsem se s košíkem v ruce už pěkně prohýbal. Möbelix s takovými zákazníky ale zřejmě počítá, protože nákupní vozíky jsou v obchodu na každých pár metrech. „To určitě. Vezmu vozík a za chvíli je plný,“ zařekl jsem se a dál se vláčel s košíkem.

Do obchodu jsme se vydali už v úterý především proto, abychom se vyhnuli dlouhým frontám a tlačenici. Lidí bylo v Möbelixu dost, ale tlačenice se naštěstí nekonala. Nažhavení byli ale nejen zákazníci, první den v práci se mohli přetrhnout i prodejci.

„Dobrý den. Potřebujete poradit?“ ptali se nás na každém rohu. Sotva jsem je stíhal s úsměvem odmítat. „Proč je ta lednice tak vysoko? A na mikrovlnku nedosáhnu vůbec,“ divila se slečna po mém boku. „Vše lze samozřejmě upravit a pokud nebudeme měnit spotřebiče, nezmění se ani cena,“ ochotně nabídl prodejce.

To už jsem přítelkyni ale pevně držel za ruku a snažil se ji dostat pryč. „Přestaňte jí blbnout hlavu,“ prosil jsem už v poklusu prodavače.

Když jsme se doploužili k pokladnám, měli jsme oba plné ruce. Já šťastný, že mám svou kalkulačku zdarma, slečna v dobrém rozmaru, že má v čem vařit. Po zaplacení se nám ale panenky protočily oběma a na pivo i kuře mě v tu ránu přešla chuť.