„Poprvé se objevuje v tisku fotografie sněhového děla, které v nejbližších dnech a možná v nejbližších hodinách má vyrobit umělý sníh nad turistickou chatou v Zadní Telnici v Krušných horách,“ píše se v dobovém tisku z listopadu roku 1965.

Text pokračuje popisem, na jakém principu sněhové dělo fungovalo.

První na Východě

Skutečně, Zadní Telnice, nejen jako vůbec první v tehdejším socialistickém Československu, ale i v celém východním bloku. Premiéru ovšem, jak píše Martin Krsek v knize Šedesát ústeckých nej, trochu pokazilo počasí. „Pár hodin před spuštěním děl začalo sněžit, což ubralo premiéře na efektu.“

I tak ale označovaly novinové články telnický počin za revoluci v československém lyžování. K prvnímu sněhovému výstřelu bylo všechno nachystáno na 12.11.1965.

„Zasněžit celou sjezdovku 15 cm sněhu trvalo čtyři dny. Umělé zasněžování mohlo v té době lyžařům nabídnout jen několik málo zimních středisek v západní Evropě,“ pokračuje Krsek. „Ve východním bloku se Telnice stala vysněným vzorem. V Ústí se střídaly zahraniční delegace, aby si prohlédly zázrak techniky, umělý sníh,“ dodal.

Už před válkou

Mezi Ústečany si Telnice vysloužila solidní oblibu už před válkou. Skoro pod sjezdovky tehdy vedla linka tramvaje, skutečný rozmach střediska ale začal až po válce, začalo přibývat sjezdovek a vleků.

Tenkrát, v roce 1965 navštívil Telnici i profesor Českého vysokého učení technického (ČVUT) Vladimír Chlumský. Když tu potom popisoval své pokusy s výrobou umělého sněhu, nabídli mu místní, aby si to vyzkoušel právě tady.

Profesor z ČVUT

První vysokotlaké sněhové dělo v dějinách Československa ovšem dovezli členové lyžařského klubu Telnice z Rakouska. Ona ta myšlenka zase nebyla až tak nová. Pokusy s umělým sněhem prováděli v Kanadě už na konci 40. let 20. století a první sněhové dělo patentovali Američané roku 1954.

Profesor Chlumský a jeho spolupracovníci přizpůsobili dělo z Rakouska místním podmínkám a pak ještě vyrobili pro Telnici další tři. Samotné dělo by ovšem nestačilo, patří k němu ještě složitá technologie, jako je kompresorová strojovna, nádrž na vodu s čerpadly, chladící zařízení a 500 metrů potrubí.

To vše představovalo 3500 brigádnických hodin, odpracovaných často o dovolených, nehledě na takřka nemožný úkol, sehnat úzkoprofilový materiál na centrálně plánovaném socialistickém trhu.

Telnice byla oblíbeným zimním střediskem lyžařů už před druhou světovou válkou, snímek z roku 1930.

Do první ligy

Umělý sníh později sloužil takřka výhradně k tréninkům ústeckých sportovních lyžařů. To, že mohli trénovat na sněhu déle než ostatní, je nakonec dostalo do první ligy.

V současnosti si asi už nikdo nedovede zimní rekreační i závodní střediska představit bez sněhových děl. Ta se i velmi zdokonalila oproti tomu prvnímu na Telnici. V Evropě tak chrlí sníh přes tři tisícovky sněhových kanonů. A nejen tam.

Umělý sníh „… může být vytvořen kdykoli a na jakémkoli místě, ať v saharském vedru nebo mírně vlhkém prostředí pražského parku. Současně může být vyráběn ve velkém v jakékoli požadované kvalitě: od dokonalého prašanu na lyžování a snowboarding až po zledovatělou břečku vhodnou k testování pneumatik,“ tvrdí o tom profesionální prodejci sněhových děl.