S bujarým nárůstem optimistické aktivní i neaktivní zeleně a žloutkového jasu zlatého deště začínáme dokonce chápat, že odtah je někdy na místě. (Pochopitelně pro město za stále stejně nevýhodných podmínek. ) Nicméně městečko na soutoku začíná tak nějak letargicky, ale aktivně s velikonočním úklidem.

K prastarým tradicím evropských Velikonoc patříval i zvyk pobíhat po návsi s řehtačkou, protože „zvony odlétají do Říma“, a to bezprostředně před velikým mystériem vzkříšení.

Ty naše – na magistrátní zvoničce (za, už ani nevím, kolik milionů) tam odletěly krátce po kolaudaci opraveného Atria. Asi jako Remek do Bruselu. Až by se už skoro zapomnělo, že něco takového existovalo. Ale pokud si dobře vzpomínáte, ještě než se přestal v Ústí uklízet sníh ze schodů, aby .. (ale to už znají všichni!), slíbil nám pan Řeřicha další kuriozitku.

Zvonky na „pranýři“ cinkat budou, jako na orloji, ale prozatím nemohou, protože nelze změřit jejich decibeláž, takže konšelé a úředníci města, sužovaní nemilosrdným vyzváněním strojů, by se mohli při nějaké té veřejné zakázce přepočítat. Vše je nutno doladit.

Pak udeřila zima – krutá již od pravěku. Kvůli ní (a taky kvůli létu) se tady v Ústí promíjejí lidem slíbená parkoviště a pořád stále nedokončuje protipovodňová vana – vše bez penále!! Ale buďme na sebe laskaví, když je to jaro… Ani hlučnost zvonkohry nebylo možno nastavit, protože v zimě zas nešuměly vodotrysky.

Ty na Míráku už zašuměly a jejich sprška křísí i předražené bambusy, hodinky s vodotryskem před majorátním stavením byly umyty v úterý, a tak se snad, pane náměstku, dočkáme v nejbližších dnech, možná ještě před odletem ostatních zvonů světa, že zvonkohra skutečně zacinká.

Těšíme se a demokraticky děkujeme.

Jaroslav Achab Haidler