Život mezi přetíženou silnicí a železnicí je o nervy i uši

„Při každém projetí kamionu se nám klepou okna,“ stěžovala si obyvatelka Vaňova Petra Pazderová. „Teď nám aspoň spravili kanál, jinak jsme se v noci budili, jaké to byly rány, když na něj najelo auto,“ pokračovala obyvatelka domu těsně sousedícího s věčně ucpanou silnicí, která supluje nedostavěnou dálnici.

Prach utírá denně, okna sotva domyje a může začít znovu. Problémy mají na Pražské ale i s bezpečností. „Než přejdeme silnici, čekáme někdy patnáct až dvacet minut. Bojíme se hlavně o děti,“ dodala obyvatelka Vaňova. Klid má prý jen ve chvílích, kdy se stane nehoda a auta neprojedou.

„Když nejezdí kamiony, je to v pohodě, jako na vesnici,“ dodala Pazderová, která už se, stejně jako další obyvatele rušné ulice, nemůže dočkat zprůjezdnění dálnice.

„Bydlím tu od narození, ale takhle hrozné to nebývalo, to až poslední dobou. Nejhorší je ten hluk,“ popisoval život v Pražské Adolf Berger. „Železnice ani tolik nevadí, jako ty kamiony. O víkendech je to lepší, ale jinak je to celé dny. Kolikrát ani nemůžu vyjet z domu,“ posteskl si další z obyvatel Vaňova. „Těch kamionů by mohlo ubýt. Otravuje to člověku život,“ dodal.

Podobně mluví i lidé v nedalekých Dolních Zálezlech. „Stojí to za bačkoru, jak se říká. Je tu velký provoz. Na trať si člověk zvyknul, to jde, i když se v noci klepe barák, když jede těžší vlak. Ale ta silnice?“ kroutila hlavou Věra Svobodová.

„Mám trabanta a to musí mít švih, abych se dostala na silnici. Dřív jsem jezdila ráda, ale dnes vyjíždím už jen v nejnutnějších případech,“ pokračovala obyvatelka Dolních Zálezel. „Bydlím tu čtyřicet let, ale poslední čtyři nebo pět let je provoz mnohem větší. Už bych ale neměnila, je tu krásné okolí,“ zakončila Svobodová.