Dokonce dvakrát. První totiž zničili Němci. Ani druhý památník neměl příliš klidu, kvůli těžbě uhlí se musel přesunout k chabařovické kapli.

V životě zažil různá neštěstí. V mládí mu zemřely dvě sestry na TBC a navíc po úrazu silně kulhal. Zlomit se ale nenechal. „Byl prvním župním zpravodajem Svazu Junáků (skautů), ředitel ústecké sociální péče o mládež, Sokol,“ píše o něm Helena Borská v knize Naše město, jeho primátoři a význačné osobnosti.

Skauti ho dokonce přezdívali Táta Kučera. Jako jednatel pracoval 20 let v Masarykově lize proti TBC a 17 let v Českém červeném kříži. K přestěhování do ústeckých Předlic jej přemluvil Jaroslav Kubista, ředitel zdejšího prvního českého gymnázia.

Skvělou pověst si František Kučera získal svou pracovitostí. „Přes den se František věnoval funkci tajemníka, později ředitele ústecké sociální péče, odpoledne vyřizoval v rodinách sociální případy, večer se pak účastnil schůzí a porad,“ popisuje to v jedné ze svých statí bývalá ústecká skautka Marie Peterková.

„Milovati bližního svého a pomáhati mu v každé době,“ říkal o tom. Kromě své angažovanosti v Junáku a Sokolu se současně věnoval publikační práci. Těsně před začátkem druhé světové války odešel do Prahy, odtud jej přeložili do Písku, kde se připojil k hnutí odboje.

Do Ústí se vrátil v červenci 1945. Znovu pracoval v sociální službě a opět organizoval skautské hnutí, napomohl třeba obnově původní skautské župy Přemysla Oráče na Ústecku.

Ve volném čase sbíral knihy, vlastnil knihovnu s více, než čtyřmi tisíci svazků. Miloval a sbíral básně Petra Bezruče, s nímž si často dopisoval.

V 76 letech napsal Kučera knihu Nebyl jsem pouhým divákem, kde mimo jiné popsal život v Ústí do roku 1938, kdy se musel vystěhovat i události v Písku, nebo květnové povstání. Zažil ještě obnovu Junáka v roce 1968. Zemřel v Ústí roku 1974.