Určitě… Dávají nám pěkně zabrat, překvapují nás i šokují, nejsou právě levné a někdy dělají drahoty. Jsou na zabití i k zulíbání, občas haranti a jindy zase broučci roztomilí. Holky i kluci, na tom nesejde.

Situace se mění z minuty na minutu, kam se hrabe počasí a manželství. Jedno jim ovšem neupřeme – že to ale umí s námi skoulet, ti malí lumpíci a lumpačky. To zase jo.

Za dost si mohou sami, za mnohem víc můžeme my. Naše láska i naše lhostejnost, náš spěch, naše paličatost, takzvané obětování se, zpupnost a pýcha, zmařené naděje…

Prostě bez dětí je to peklo – a s nima nemlich taky. Kdo by nemiloval ten zlomový okamžik večer, kdy už konečně spí? Došlo mi to všechno opět, když jsem vyprovázel synka, žáka 5. třídy ZŠ, na školu v přírodě. Jelo víc tříd, devítka, šestka, pětka a jednička. A maminka, jejíž syn je spolužákem mého kluka, tam po odjezdu autobusu řekla věty, které bych tesal do kamene. „V první třídě jsem brečela – když odjížděli. A dnes? Už týden se na to těším!“