A i když pětačtyřicátý rok minulého století pro ně, místní Němce, znamenal nejen konec studií tady, ale i nucený odchod z jejich domovů, trpkost necítí. Už dávno mají své doma jinde. Ale přiznali, že na návštěvu míst, kde prožívali dětství a mládí, i na kamarády z těch dob se těšili.

Čecha nechtěli

Třeba Herman Taute. Přiletěl až z Ameriky. Po poválečném odsunu z Trmic, kde jeho rodina původně bydlela, studoval v novém působišti v Německu medicinu. Ale dlouho zde nepobyl. Když přišla do jeho školy nabídka z amerického Saint Louisu, že přijmou asistenty – lékaře, dlouho se s kamarádem nerozmýšleli.

„Nabízeli 150 dolarů měsíčně, stravu i ubytování. Sice jsme neměli ani na letenku, ale oni, že nám ji zaplatí. Jenomže pak nastal problém. Kamarád Němec prošel, ale mě nechtěli přijmout, že prý jsem Čech a že s touto zemí nemají smlouvu,“ vylíčil svůj příběh Herman Taute.

„Říkal jsem, jaký Čech, vždyť mě vyhnali, ale oni pořád tvrdili, že to nejde, že mě vzít nemohou. Podle jejich pravidel, kde se kdo narodil, tím byl. Až mi pomohl známý vyřídit, že jsem byl uznaný jako Němec. A tak jsem zakotvil v Americe,“ dodal.

Postupem času se tam stal uznávaným gynekologem, provozoval i vlastní kliniku.

Nikdy nezapomněl

Na Trmice ani na Ústí ale nikdy nezapomněl. „Třeba přispěl 10 tisíc dolarů na obnovu kláštera sv. Vojtěcha,“ ocenil jeho přítel a spolužák z dětství Hanuš Adamec. A přidal historku, jak společně ministrantovali v trmickém kostele. V Trmicích má Herman Taute pohřbené prarodiče, jejich hrob je stále opečovávaný. Stará se mu o něj další kamarád a spolužák Bedřich Brabec.

Bývalých studentů ze dvou posledních tříd německého gymnázia, sexty a septimy, dnes už tři a čtyřiosmdesátiletých, přijelo nakonec do Ústí 18, většinou z Německa, 2 z USA a 1 z Rakouska.

„Je to obdivuhodné, že ve svém věku byli schopni a ochotni podstoupit takovou cestu. Bohužel jich ubývá, před dvěma lety se jich přihlásilo 31. Někteří ale zemřeli, nebo se jejich zdravotní stav zhoršil natolik, že už přijet nemohli,“ řekl Hanuš Adamec.

V Německu se podle něj scházejí každé dva roky, v Česku to teď bylo podruhé, první setkání se tu odehrálo před jednadvaceti lety.

Kromě původních bydlišť byli účastníci samozřejmě nejvíce zvědavi na svou školu. Historická budova tehdejšího německého gymnázia ve Velké Hradební ulici stále slouží školským účelům, dnes ji využívá Univerzita J. E. Purkyně.

Rodáci si nenechali ujít ani celkový pohled na Ústí z Větruše, tvrdili, že se mění k lepšímu. Prohlédli si také okolí města a zejména si pochvalovali pobyt v chlumeckém hotelu Bonaparte.