Jak se vídáte a jak vycházíte se svým synem Jaroslavem Achabem Haidlerem?

Vídáme se pravidelně. Vedeme spolu nesčetné debaty a půtky, v nichž většinou on vyhrává, protože je lepší řečník a má dobré argumenty. V šachu bych ho porazil, ale ve slovních přestřelkách ne.


Jak podle vás vedl Činoherní studio?

On sám tvrdil, že divadlo neřídí, ale ředí. Snažil se řešit problémy a vytvořit dobrý kolektiv.

Jak vás překvapila zpráva, že z postu ředitele odešel?

Já to čekal. Jsem zastánce rčení: ševče, drž se svého kopyta. On si vedl jako ředitel divadla dobře a nevím, proč se začal motat do politiky, která je v českých podmínkách svinstvem. Vyčítám mu i to, že ve sloupcích v Ústeckém deníku měl napsáno ředitel Činoherního divadla. Dával magistrátu a hercům do ruky zbraň, kterou mohli proti němu použít. Herce chápu, ti se bojí o místo. Nakonec to vyřešil kulantně, že odstoupil sám.

Takže to asi neberete tak, že byl bojovník proti „vládnoucí garnituře“ a kvůli své otevřenosti přišel o místo?

Ne, ale je pravda, že je bojovník po mně.

Co říkáte na Pirátskou stranu, kterou váš syn vedl v Ústí do voleb?

Nic proti ní nemám, ale domnívám se, že to byl od něj úlet. Herec a novinář nemá do politiky lézt.


Jeho láskou je židovství a hřbitovy, to má po vás?


Ne. Já ho obdivuji a myslím si, že jeho práce je záslužná. Je možné, že nějaké kořeny židovské máme. Naopak manželka mu to vyčítá, že by mohl dělat něco pořádného (smích).

Třeba vnoučata …

Jo, to je velké minus a to nás s manželkou moc mrzí. Rádi bychom měli vnoučata. Syn je chytrý člověk a geny se přenášejí, takže i jeho potomci by mohli být po něm. Ale s ním by žádná ženská nevydržela. A on mi říká: „Táto, všichni moji vrstevníci jsou už stejně rozvedení.“ Ale ženskou ruku by potřeboval.

Jak vy jste dlouho se svojí manželkou?


Třiapadesát let. Zlatou svatbu už jsme měli.

Jaký je váš recept na tak dlouhé manželství?

Úžasná tolerance. Má žena je bývalá instrumentářka na chirurgii, patřila ke špičce. Díky své profesi je zvyklá, že vše musí být na svém místě a má svůj řád. Jenže s tím se já těžko vyrovnávám. Manželka mi vytváří prostor, abych mohl psát, já totiž nic jiného neumím.

Jak jste se dostal k novinařině, konkrétně do novin „Vesnice Frýdlantska“?


Do novin mě dostala matka. Po návratu z vojny se uvolnilo místo redaktora. Matka byla členkou OV KSČ a tak jsem byl přijat, ačkoliv jsem byl v septimě vyloučen jako ideologický diverzant.

Jaroslav Haidler starší


Proč vás vyhodili z gymnázia?

Chodili jsme se školním souborem agitovat ke vstupu do družstva. Se spolužákem jsme navštívili sedláka, volyňského Čecha, zarputilého odpůrce JZD. Já pak mezi spolužáky hovořil o jeho zkušenostech a někdo mě udal. Hlavní důvod byl ale jinde.

Ano, byla to neúčast na průvodu k hrobu údajně padlých sovětských vojáků. Na dotaz, proč jsem se oslav nezúčastnil, jsem řekl, že se nechci podílet na něčem, co není pravda - žádný sovětský voják tam nepadl. Bralo se to jako ideologická diverze. Těsně před koncem roku jsem byl vyloučen. Naštěstí matka měla rozum a prosadila, abych byl po prázdninách přijat do oktávy. Byl jsem jí za to nesmírně vděčný. Při gymnáziu totiž vznikl internát, do něhož byly soustředěny děti lékařů, advokátů a farářů na převychování. No, nikdo z nás naštěstí převychován nebyl.

O čem byl váš první velký článek?

Hned na začátku jsem dostal na stůl zápis ze schůzí, kde se psalo o tom, že si nějaký skladník vykrmil na úkor družstva svého čuníka. Tak jsem tomu dal titulek „Kdo šetří, má za tři“ a od profesora výtvarné výchovy jsem si k tomu nechal namalovat vtipný obrázek. To vyvolalo na sekretariátu velký rozruch. Ten skladník byl totiž také člen okresního výboru KSČ. Nakonec mi to prošlo.


Co vám naopak neprošlo?


Měl jsem kamaráda, který pracoval u pohřební služby a v hospodě se mi svěřil, že nemá ještě splněný měsíční plán, že by potřeboval ještě jednoho mrtvého. Tak jsem napsal článek „Sovětské pohřebnictví náš vzor“. To číslo bylo stažené.

V roce 1960 jste se dostal do krajské redakce Průboje. Jak?


Všiml si mě tehdejší šéfredaktor Diblík a dostal jsem od něj nabídku. Průboj se tehdy stal orgánem Severočeského kraje a začal se vydávat denně. Nejdříve jsem byl krajánek a pak jsem se přestěhoval do Ústí. Šéfredaktor ze mě udělal nejdříve zemědělského redaktora.

Vím, že jste ale psal i soudničky.

Ano. Když jsem začal dálkově studovat práva, stal jsem se redaktorem rubriky bezpečnost, kriminalita a soudy. Tak jsem se dostal k zajímavým materiálům jak přímo ze soudní síně, tak i z archivu Bezpečnosti. Pak začala obnova procesů s lidmi, kteří byli v padesátých letech nezákonně odsouzeni. To jsem si užil. Také jsem kvůli tomu pak skončil v kriminále.

Za co jste skončil v kriminále?

Bylo toho víc. Také jsem uveřejnil článek o místnosti na ústecké poště, kde seděl příslušník StB a cenzuroval dopisy. To bylo někdy v březnu 1968. Pak přišel srpen a obsadili nás Sověti.


Proč jste musel opustit Průboj po roce 1968?


Jak se vrátil Dubček z Moskvy, tak jsem pochopil, že bude průšvih. Odcházeli jsme jeden po druhém s výjimkou těch, kteří zamkli své svědomí do ledničky. Našel se však slušný člověk a zaměstnal mě jako druhého právníka v Oblastním bytovém podniku. Stranická organizace s tím však nesouhlasila a téměř po roce mě vyhodili nejen z práce, ale i ze studií, i když mi chyběl poslední půlrok.

Prý jste pak pracoval jako závozník a prodavač zeleniny. Souhlasí to?


Také jsem byl pošťák, ale jen dva týdny. Báli se, abych neroznášel nějaké protistátní letáky. Ale poštmistr se mi aspoň omluvil. Pak jsem prodával zeleninu ve stánku na Střekově proti soudu. Byl jsem tak úzkostlivý, že jsem i manželce účtoval ředkvičky. Pak jsem dostal prodejnu v Předlicích. Po první inventuře jsem měl být vyhozen, pokud by se zjistilo manko. Jenže já měl přebytek.

Tak se ukázaly ty vaše židovské kořeny…


Asi ano (smích). Stejně jsem ale musel jít dělat závozníka. V roce 1972 jsem pak nastupoval na Bory.

To bylo za ty články ze šedesátého osmého?


Ano, prý za vyzrazení státního tajemství. Nejdříve jsem dostal tři a půl roku. Tak jsem se odvolal a u krajského soudu jsem se raději obhajoval sám. Nakonec jsem dostal půl roku, protože na čin, který jsem údajně spáchal, se vztahovala amnestie prezidenta Svobody. Však jsem byl plně rehabilitován.

Potkal jste ve vězení někoho známého?

Ano, seděl jsem tam s Petrem Uhlem. Ale bylo nás tam víc „politických“.

Začátkem ledna 1990 jste se opět vrátil do Průboje, tentokrát už jako šéfredaktor. Jak se to seběhlo?

Do redakce jsem nastoupil hned v listopadu jako redaktor . V lednu mě pak redakce jednohlasně zvolila šéfredaktorem. Na úvod jsem prohlásil, že budu každého posuzovat podle toho, jak bude psát. Možná očekávali, že začnu vyhazovat. Nakonec odešli jen dva lidé, ale ti šli za lepším. Rozloučil jsem se pouze s jednou redaktorkou. Ta než něco napsala, porodil bych pruhovaného krokodýla.

Jaká témata lidi po revoluci nejvíce zajímala?


Politika a rozprodávání státního majetku. Také kupodivu kultura.

Jaroslav Haidler starší


A dnes?

Dnes jsem zděšen. Lidé převážně kupují bulvár, i ti, do kterých bych to neřekl a myslel si, že mají úroveň.

Co vy?

Já hodně čtu noviny na internetu. Vaše stránky Ústeckého deníku se mi líbí a myslím si, že za poslední rok jste šli hodně nahoru.

Jak vzpomínáte na to, když se Průboj prodával zahraničním investorům a následně vznikl Ústecký deník?


Pocházím ze Sudet a nechtěl jsem, aby nás koupili Němci. Nakonec jsme spolu s Francouzi vytvořili akciovou společnost Logos, která vydávala Severočeský regionální deník s velkým nákladem. Měli jsme i vlastního parlamentního zpravodaje. Myslím, že to nebyly špatné noviny. Osud nám ale nepřál. Francouzi získali ve společnosti většinu a prodali ji Němcům.

Byla v té době cenzura?

Cenzura v politickém slova smyslu nebyla. Po změně majitele jsem měl však dojem, že se preferují vazby na Německo.

Myslíte si, že mají noviny budoucnost?

Říkalo se, že se vznikem televize nebude mít rozhlas budoucnost. A vidíte? Rozhlas zůstává neodmyslitelnou součástí našeho života. Noviny byly, jsou a budou se vydávat.

Nyní v důchodu píšete knihy. Po prvotině „Jobova zvěst“ vám vyšla „Prokletá setba“, ve které jsou čtenáři vtaženi do zákulisí protinacistického odboje a partyzánských akcí. Jak vy jste tu dobu ve svých deseti letech vnímal a prožíval?

Protektorát jsem prožíval v Říčanech u Prahy. Válka mi do života výrazně nezasáhla. To spíše pak poválečný život v pohraničí. Byl jsem svědkem mnoha křivd.

Jakou plánujete další knihu?

Mám toho v hlavě hodně. Aktuálně je na cestě román „A granáty padaly do zahrady“, což je profláklé téma o smrti Adolfa Hitlera. Příběh je postavený zčásti na faktech a na domyšleném příběhu, že Hitler nespáchal v květnu 1945 sebevraždu.

Nyní se určitě vyrojí teorie o smrti bin Ládina.

I já se na knihu s tímto příběhem těším. Snad se toho ještě dožiji.



Jak se vám žije v důchodu a s penzí?


Žiji v Povrlech a je to tam báječné, máme blízko do lesa. Rádi podnikáme dlouhé výlety a milujeme hory. Je mi poněkud úsměvné, jak si někteří důchodci stěžují. Každý by si měl během produktivního věku nastřádat na to, aby nemusel strádat v důchodu. Člověk toho ke stáru už mnoho nesní, ošacení se už jen příležitostně doplňuje. Nesmíte kouřit a chodit často na pivo, pak se dá žít slušně.

Bude vám brzy osmdesát. Jak se na svůj věk cítíte?

Na 78 let se necítím, ale ráno si to často uvědomuji, když vstávám.

Haidler: S batohem hurá na vlak

Jaroslav Haidler přijel do redakce Ústeckého deníku vlakem s batohem na zádech. Ve svých osmasedmdesáti lety si užívá důchod v Povrlech.
„Měl jsem cestu za vámi jako výlet,“ usmál se a ukazoval na plný batoh. Stačil si ještě nakoupit. „Nechcete mojí knihu Jobova zvěst,“ ptal se mě. „Aspoň ten batoh nebude tak těžký,“ dodal s úsměvem. Rád jsem si ji nechal podepsat s věnováním: „Prožitek z četby přeje autor Jaroslav Haidler.“
Přes svou drobnou postavu se nedá přehlédnout. Při rozhovoru mluví i rukama.

Na té levé, což byste asi nečekali, měl digitální hodinky. „Lépe na nich vidím čas a je to dárek od Formánka z Koktejlu,“ vysvětlil, proč nenosí klasické hodinky.

Jaroslav Haidler se narodil roku 1933 v Liberci. Dlouhou dobu byl novinářem v Průboji, po revoluci se stal jeho šéfredaktorem. Byl tedy takovým mým předchůdcem. V roce 1996 odešel do důchodu a ještě nějaký čas dělal v Koktejlu vedoucího vydání. Dnes už se zaměřil na psaní knih.
Než jsme začali mluvit o jeho synovi Achabovi, bývalém řediteli Činoherního studia, hned se mě vyptával, co říkám na jeho „Pirátské dalekohledy“. „Hádáme se, co to vlastně píše.

On říká, že je to fejeton, já mu říkám, že to je klasický novinářský sloupek. On je na mé recenze háklivý,“ smál se když vyprávěl, jak se se synem baví o jeho příspěvcích do Deníku, které vycházejí každé úterý a pátek.