Zatímco on sám to ale po čase vzdal, Ladislav Kučera novému koníčku doslova propadl. Dnes, po třiceti letech, je vyhlášeným kaktusářem a jeho opečovávanou sbírku čítající na tři tisíce pichláčů nejrůznějších velikostí, tvarů i barev jezdí na Střekov obdivovat celé zájezdy.

Liána bez půdy

Až do neděle některé jeho exempláře mohou vidět i návštěvníci ústecké zoologické zahrady. Klub kaktusářů Ústí nad Labem, jehož je členem, zde pořádá již tradiční výstavu kaktusů, sukulentů, ale i masožravých rostlin. „Koná se zde každoročně už několik desítek let,“ poznamenala mluvčí zoo Věra Vrabcová.

Spolu s Ladislavem Kučerou tu prezentuje svoji chloubu ještě dalších 6 ústeckých kaktusářů. Nechybí ani rarity jako třeba sukulentní liána, která nepotřebuje ke svému životu zeminu. Potřebné živiny jí dodávají mravenci, kteří přebývají v jejích spodních listech.

Nepřehlédnutelný je také „zvlněný“ kaktus a další kristáty, což jsou vlastně anomálně rostoucí rostliny a výsledkem pak jsou jejich neobvyklé tvary. A zaujmou určitě i zvláštně zabarvené kaktusy do žluta nebo do červena.

Šetřit s vodou

Některé výpěstky kaktusářů si zájemci mohou i koupit, ceny jsou příznivé, začínají už od desetikoruny. A k rostlinám navíc dostanou i odborné rady. „Hlavně šetřit s vodou a přes zimu nechat odpočívat v chladnu,“ zdůrazňuje Ladislav Kučera.

Mezi první návštěvníky výstavy patřily děti, které do zoo přijely v rámci školního výletu. Nejedno si nakonec odnášelo pichlavý dárek pro maminku. Nejvíce šly na odbyt kaktusy právě kvetoucí. „Děti patří k nejvděčnějším návštěvníkům. Jinak zájem už není takový jako dříve, je to rok od roku horší,“ míní František Dopita, další vystavovatel.

Projevuje se to podle něj i na členské základně jejich třicetičlenného spolku. „Potřebovali bychom omladit, jsme tam skoro samí důchodci. Jenže mladí se zrovna nehrnou,“ zalitoval.

Možná i proto, že ústečtí kaktusáři nemají zrovna na růžích ustláno. „Musíme se starat sami, abychom vyžili, ani od města žádné dotace nedostáváme. Ještě víc nás ale trápí, že nemáme svoje zázemí,“ posteskl si Ladislav Kučera.

Postupně prý pro ně přestalo být místo v kulturním domě, v objektu pošty a nakonec i ve správní budově zoo, kde měli azyl naposledy. „Teď se musíme scházet v hospodě a to není ono,“ dodal. Rádi by se s vedením zoo dohodli na návratu.