Pochlubte se některými čísly, která dokazují váš rekordní let motorovým padákem (oproti klasickému paraglidingu se používá k získaní výšky pohonná jednotka - motor s vrtulí – připevněná v krosně na zádech, pozn. aut.).
Za devadesát dnů jsem celkem uletěl 111 etap (letů), byl jsem 193 hodin ve vzduchu, spotřeboval jsem asi 700 litrů benzinu a hlavně jsem uletěl 9132 kilometrů. Z 90 dnů bylo celkem letových 69.

Vaší sedmadvacetikilogramovou výbavu tvořil padákový kluzák, záložní padák, pohonná jednotka s motorem, sedačka a vrtule. To musí být pěkná makačka, že?
Při startu musíte zvednout na záda skoro čtyřicet kilo, s nimi se rozeběhnout, pak vám pomůže motor a padák. Je důležité mít fyzičku, aby měl člověk koordinované pohyby. Pak několik hodin sedíte, řídíte, je zapojené celé tělo a po těch třech nebo i čtyřech hodinách ještě musíte být schopný se rozhýbat a přistát. Výdej energie je velký, na to je potřeba mít vytrvalost.

Chtěl jste vaším rekordem dát nějaké poselství?
Ano. Vysněte si nějaký cíl, spočítejte si, jaké kroky jsou k jeho splnění potřeba, a jděte do toho! Dnes není nic nemožné. Chcete být ligový fotbalista? Začněte makat a splní se vám to! To je mé poselství, můj sen se mi také splnil.

Jaké máte pocity po překonání světového rekordu?
Podobný projekt tu nikdo nerealizoval, a proto se cítím šťastný. Povedly se splnit všechny tři základní pilíře – uletěl jsem světový rekord, pomohli jsme dětem z dětských domovů a přispěli jsme k pozitivní propagaci létání.

Ulétl jste na motorovém padáku za devadesát dní přes devět tisíc kilometrů. Kdy jste se začal těšit na konec?
Celých devadesát dní ve vzduchu mělo několik fází. První měsíc převládalo nadšení, uletěl jsem prvních tisíc kilometrů a byla to paráda. Až do čtyř tisíc mě to bavilo a nevykolejila mě ani zima a výkyvy jarního počasí. Pak do sedmi tisíc kilometrů převládalo trápení a musel jsem se do létání nutit. Začaly i ponorkové stavy v čtyřčlenném týmu. Po sedmi tisících kilometrech už jsme se těšili na osm tisíc kilometrů, že překonáme světový rekord. Bylo i hezké počasí a pěkně to odsýpalo a užíval jsem si to.

Kolik dní budete nyní bez padáku?
Mám chuť lítat pořád, klidně hned. Baví mě to a dost jsem se i zdokonalil.

Kolik z těch devadesáti dní jste spal doma v Ústí nad Labem?
Přibližně sedmkrát, moc to nebylo. Spali jsme všude možně po letištích, nebo i pod širákem.

Kolik jste do začátku rekordu nalétal hodin na motorovém padáku?
Za šest let, co to dělám, asi 300 hodin. Nyní za tři měsíce dalších téměř dvě stě. Byl to slušný nálet – zhruba takový jako běžný pilot nalétá za 6 let. Normální let na pokoukání trvá průměrně půl hodiny, naopak při rekordu jsem třeba letěl v jeden den i sedm hodin.

Prý se držíte hesla, že optimista nepotřebuje plán B. Přesto, potřeboval jste ho při rekordu někdy?
Toto heslo jsem si převzal od Kanaďana Benjamina Jordana, který držel rekord přede mnou. Říkal jsem si, že se nenechám rozhodit věcmi, které nemohu sám ovlivnit, což bylo například počasí. Jediné, co jsem byl ochotný riskovat, bylo to, že ten rekord neudělám. Nechtěl jsem se zabít, taktika létat v klidném počasí se mi vyplatila.

Vadí vám při letu déšť?
Když není moc hustý, tak ne, mám ho raději než silný vítr.

Startovat a přistávat se dá s motorovým padákem kdekoliv?
Ano, stačí jen větší prostor bez překážek. Někdy jsem využil i fotbalové hřiště.

Kde jste přistál nejkuriózněji?
Zrovna na fotbalovém hřišti. Bylo to večer v půl desáté a místní fotbalisté zde zrovna oslavovali narozeniny. Hezky se mě ujali a pohostili.

Jaký největší adrenalin jste na cestě zažil?
Při letu to byly různé turbulence, ale největší adrenalin byl asi naopak, když jsem čekal několik dní v Chotěboři na lepší počasí. Byl to zároveň nejhorší moment cesty, kdy jsem šest dní nemohl létat a nabíral stále větší ztrátu, přitom všude kolem bylo hezké počasí.

Řekl jste si někdy, že rekord nepadne, že to nezvládnete?
Ani na moment jsem nepochyboval, že to nedám. Jen možná hned po prvním letu, kdy jsem doletěl unavený, měl jsem hlad a týmu trvalo, než ke mně dojel. Poté jsme měli hned první velkou vážnou diskuzi, všichni si ale uvědomili, že nejsme na putovním táboře a začali jsme fungovat jako dobře namazaný stroj a rekord padl.

Potkala vás na cestě nějaká zajímavost a nepříjemnost? Asi to bylo i vykradené auto, že?
To mě mrzí, zrovna se to stalo u nás na Děčínském Sněžníku. Chtěl jsem všem kolem ukázat, proč žiji zde na severu Čech, že je tu krásně a mám to tu rád, jenže se to moc nepovedlo. Z vykradeného auta mi vzali i počítač a další cenné věci. Jinak další kuriozita byla, že jsem přiletěl na festival kuriozit a rekordů do Pelhřimova. Zařadili mě do programu, povedlo se mi i zakroužit nad plným náměstím.

Kolik jste za celý let navštívili letišť?
Asi devadesát a nikde po nás nechtěli letištní poplatky a nechali nás zadarmo bydlet. Všude se nás hezky ujali.

Podařilo se vám přelétnout nad všemi naplánovanými sto padesáti dětskými domovy?
Nakonec asi o deset méně, protože se mi nehodily do cesty. Dvacet z nich jsem i navštívil a povídal si s dětmi.

Jaký pocit jste měl z návštěv dětských domovů?
Bylo to hezké, děcka nás pěkně vítala, fandila mi, stejně jako široká veřejnost. Bylo fajn zažívat, když vám celý národ přeje úspěch.

Kolik vaše akce nakonec vynesla dětským domovům peněz?
Pořád ten projekt běží, let byl jeho začátek. Během letu jsem sháněl kontakty, nyní mám diář plný vizitek známých, bohatých a vlivných lidí, kteří mi řekli: „Ozvěte se, až doletíte, já vám dám deset tisíc korun.“ Už nyní máme dvě stě tisíc korun, které se podařilo získat a které už se rozdělují, a v těch vizitkách mám přislíbeno dalších asi tři sta tisíc. Nyní ale ty lidi musím natvrdo obvolat a vydolovat to z nich. Jinak další partneři mají stále možnost se zviditelnit už v tak úspěšném projektu.

Prý připravujete z cesty i film, je to tak?
Ano a dokonce s jeho demosnímkem jsme už vyhráli na veliké mezinárodní soutěži outdoorových filmů v Německu v konkurenci sedmdesáti snímků.

Už máte nějaké reakce od Kanaďana Benjamina Jordana, kterému jste vzal rekord?
Zatím se mi neozval. Ben v současné chvíli také něco chystá, ale fandil mi od samého začátku, nejsme rivalové, ale přátelé.

Jak je to s vaším zapsáním do Guinessovy knihy rekordů?
Nyní vše musím zdeklarovat, létal jsem podle jejich přísných pravidel. Například jsem po každém letu musel hledat dva svědky. Až to pošlu, mají na schválení tři měsíce. Moc Čechů tam není, a když je, tak to je v pojídání knedlíků a pití piva. Můj výkon nebyl typicky český, za to jsem také rád.

Potkal jste během cesty někoho ve vzduchu?
Sem tam jsem potkal letadlo a balony, které rád pronásleduji. To je taky jediný letecký prostředek, vedle kterého si při rychlosti pohybu kolem 40 kilometrů za hodinu připadám, že letím.

A nějaké ptáky?
To je zajímavé, potkal jsem dravce a ti se vždy dívají, jakoby si říkali: „Co to je za barevného nemotorného ptáka?“ Ale také jsem se lekl velkého hejna vlaštovek, které proletělo těsně vedle mě. Jejich štěbetání jsem slyšel i přes motor a sluchátka.

Oros: Z úředníka šéfredaktor

Rozhovor s novým světovým rekordmanem Miroslavem Orosem vznikl právě v devadesátý, tedy poslední, den jeho cesty za snem. Už byl doma, pěkně opálený, rekord měl v kapse a jen čekal na večerní hangár party na všebořickém letišti. Byl šťastný a vyrovnaný.

Měli jsme se sejít ve dvě hodiny, ale nakonec dopoledne volal, že úplně zapomněl, že má vyzvednout potomka ze školky. Za tři měsíce letu si úplně odvykl od „domácích povinností“.

Do redakce sice přišel v pruhovaném tričku jako námořník, ale vždy ho to táhlo spíše do nebe, než na moře. „Vždycky jsem chtěl létat,“ svěřil se. „Na motorový padák potřebujete letecký průkaz, techničák na komplet a povinné ručení, kdybyste někomu přistál na skleníku,“ smál se.

„Tak jsem si jednou na Rané u Loun udělal týdenní kurz a to mi změnilo celý život,“ dodal. Z úředníka se rázem stal šéfredaktor leteckého časopisu a Miroslav Oros začal jezdit po závodech.

Pětatřicetiletý sportovec studoval ekonomku a dodělával si maturitu dálkově. „Nejdříve jsem u rodičů prodával ovoce a zeleninu, poté jsem dělal v marketingu v pivovaru, pak jsem byl v reklamní agentuře a nakonec novinář. Nyní jsem na volné noze a věnuji se fotografování a natáčení filmů s leteckou tématikou. Je to boj, ale uživit se dá.“

Na co byl ze vzduchu pěkný a na co naopak hrozný pohled?
Mám rád hory a nedotknutou přírodu a těchto míst máme spoustu v republice. Například Doupovské hory. Paradoxně jsou to místa, kam byl vstup zakázán, protože se jednalo o vojenská cvičiště. Nádherné byly Beskydy, Český les, Drahanská vrchovina, krásné je České středohoří, Lužické hory. Super pocit byl, když jsem přelétal nad Macochou. A nejhorší? Asi mostecká hnědouhelná pánev, což je opravdu deprimující měsíční krajina. Tam mě létat nebavilo.

Děláte kromě motorového paraglidingu ještě další sporty?
Hrával jsem aktivně badminton druhou ligu za Ústí. Když chcete něco dokázat, musíte se věnovat jen jednomu sportu naplno. U mě je to právě nyní létání. Jinak můj bratr, kterému je čtyřicet let, hraje badminton závodně za Ústí stále a nyní se chystá dokonce na mistrovství světa seniorů do Vancuveru. Vyhrál mistrovství republiky veteránů a podle mě nyní hraje nejlépe v celé své kariéře.