Zpočátku to vypadalo slibně. Ještě před odjezdem mě můj trenér, ultramaratonec Michal Weiss, vytáhl na osobní rekord osm kilometrů běhu v kuse. Dvaapadesát minut není nikterak zázračný čas, ale smyslem je přežít, nikoli vyhrát. Ostrý test byl v plánu v den odjezdu na dovolenou. Tuhaň, ve které se sedmikilometrový kros, tedy běh v terénu, konal, byla po cestě.


Slibný začátek


První kilometr závodu byl bez problémů, v čase pod šest minut, což je přibližně o půlminutu rychleji, než trénujeme. Po druhém se mi ale cosi zablokovalo mezi žebry a další dva kilometry pro mě trasa připomínala boj. Když se na mě Michal otáčel, zračilo se mu v pohledu něco mezi zklamáním a beznadějí. Věděl jsem, že s dobrým výsledkem už to nezvládnu, ale kousl jsem se a běžel. Po polovině závodu útrapy naštěstí zmizely a já konečně přestal funět a trochu se rozběhl. Pokud opravdu doběhly slečny, které jsme měli po startu v patách, nebyli jsme ani poslední.


Hurá do hor


Čas jsme zvládli opět na hranici dvaapadesáti minut a já konečně mohl vyrazit na dovolenou. Do hor, takže mi trenér naordinoval kopečky. Den po závodě jsem si ale dal volno. A ten další taky. Pak už mi to ale začalo být trapné, a tak jsem opatrně vyrazil. Mlha byla tak hustá, že nebylo vidět na krok, ale snažil jsem se. Nahoru to kupodivu malými krůčky šlo jen o málo pomaleji než z kopce, ale lýtka bolela pěkně.

Obden jsem vyrazil znovu, ale pak už to šlo z kopce. Jednou jsem byl nevyspalý, jednou hladový, jindy moc najedený. Kromě několika chabých pokusů jsem se ale jednou vážně překonal a zvládl přes pětadvacet kilometrů. Jenže chůzí a za deset hodin. A to mi všichni tvrdili, že v časovém limitu tří hodin musím půlmaraton i ujít. No to jsem na to opravdu zvědavý. Příště: pomocníci na baterky