Pupek světa neexistuje a lidi jsou jen lidi. Obšlehnout bakalářku je normální, ale nepřiznat to je trapné a hlavně, odtud někam vejš půjdeme všichni úplně bez plavek. Důležité je, nemuset si těsně před tím odchodem sám naplivat do tváře. Komu z nás se to podaří… ?

Pak přišla nečekaná bouřka a já skončil na břeclavské chirurgii. Nic moc k závidění, ale tuze cenná zkušenost. Paní Marie s Julčou. (Julča je protéza a tetuška z Břeclavi byla bez nohy.) Ale s chutí do života a hlavně úplně normální člověk. Nejspíš ani nečetla verše jejich tamního barda a zastupitele. A i kdyby, asi by je nijak nekomentovala. Ale v knížce o tom, že jsme všichni jen křehcí a lidi načteno měla!!

„Když začínáte bez nohy pajdat o berlích“, poučovala nás, „je děsně důležitý nekoukat se na zem, ale před sebe!“ To zaujalo i nás dvounožce v modrých župáncích jaksi kompletní. „A víte proč? Protože na zemi dneska najdeš už jen h*vno, ale budoucnost je před tebou…“

Zkusil jsem to. A co jsem zahlédl? Podvedené Střekováky, Bukováky i Vaňováky, bažinu rostoucího městského dluhu a mraky tunelů. Aroganci loutek, které si snad ani neuvědomují, že maj taky jen dvě holé půlky. A že vůbec vesmír neřídí. Ale přeci jen dál držím hlavu rovně. Podle paní Marie. Třeba je tam na konci přeci jenom světlo. Tak krásné léto a hlavně vyrovnané odcházení…

Jaroslav Achab Haidler