Málokdo ale ví, že se s ním utkal boxer z Ústí nad Labem. Ladislav Husárik tehdy inkasoval 2 000 marek. Po kariéře boxera dělal u policie a chytal zločince, dnes provozuje pneuservis. Ladislav Husárik tehdy inkasoval 2 000 marek. Po kariéře boxera dělal u policie a chytal zločince, dnes provozuje pneuservis.

Vzpomenete si na váš duel s Vladimirem Kličkem, který v současnosti drží čtyři pásy boxerských asociací mistra světa v super těžké váze?

Ano, bylo to v Hamburku v roce 1997. Už tehdy byl veliký, hrozně tvrdý a úderově silný. Pamatuji si, jak nás rozhodčí volal do středu ringu k pokynům a pozdravu. Kličko se hrozně mračil a pouštěl hrůzu a já mu klepnul do rukavic a rusky řekl: „Náda smějat sa“. Vladimir nehnul brvou až do konce třetího kola. Ve druhém kole mě bolela ruka a nemohl jsem se na něj vůbec dostat a trefit ho, tak jsem si řekl, že to raději ve třetím kole ukončím a nenastoupil jsem do něj. Kdyby mi tehdy bylo o deset let méně, tak bych mu to jen tak nedaroval.

Ale říká se, že těžké váhy dozrávají později. Vladimir je na vrcholu nyní, kdy mu je 35, jeho bratr Vitalij Kličko je stále mistr světa i ve 39 letech.

To ano, ale oni pořád trénují. Já už u profesionálů, kam jsem šel v roce 1994, moc netrénoval a vypadl jsem z toho.

Vladimir Kličko boxoval nedávno s Davidem Hayem o mistra světa s krásným bonusem 610 milionů korun. Bylo to také v Hamburku, jako váš zápas s ním. Kolik vy jste tenkrát za duel inkasoval peněz?

Já mohl tenkrát dostat asi 2000 marek. Ovšem na ty peníze, co si přijde Kličko dnes, to je pro mne nepředstavitelné, to si nedovedu představit.


A kolik jste dostal nejvíc za zápas?

To bylo tři tisíce dolarů, ale tu částku jsem nikdy neviděl. Asi 36 % jsem vždy musel odevzdat manažerovi.

U profesionálů jste odboxoval 40 zápasů, bylo to kvůli penězům?

Samozřejmě, byla to pětka navíc. Ale přeci jen ten box ve mně byl a měl jsem chuť a kondici i po skončení kariéry v amatérském boxu pokračovat u profesionálů.

Na vašich stránkách píšete, že jste nikdy neprohrál k. o., ovšem na stránkách boxerc.com, které se zabývají statistikami v boxu, vám připisují 32 prohraných zápasů z toho 10 k. o. Tak jak to bylo?


Oni počítají mezi k. o. i technické k. o., například vám roztrhnou obočí a vy dál nemůžete boxovat. U amatérů byste prohrál rsc, u profesionálů to je technické k. o. Takže k. o. ve smyslu, že bych dostal ránu a už se nezvedl, tak jsem nikdy neprohrál. Jinak u profesionálů bylo těžké vyhrát. Kolikrát jsem měl jasně vyhraný zápas a rozhodčí mi to stejně nedali, byl jsem z toho nešťastný.

Vzpomenete si ještě na nějaký příklad?
Jednomu soupeři jsem dával velkou nakládačku a on přede mnou jen utíkal. Pak už nechtěl dál boxovat a chtěl to vzdát, jenže rozhodčí ho přemluvil a pak mu to vítězství dali. Neuvěřitelné. Nebo mi večer zavolali, jestli bych nemohl hned druhý den boxovat v Helsinkách. Tak jsem letěl, toho domácího kluka Jukku Jarvinena jsem zmydlil, ale na body jsem prohrál. Měl jsem ve Finsku kamarádku tlumočnici a ta mi pak překládala, co psaly noviny. A taky psaly, že to byla ostuda, jasně otočený zápas. Musím čestně prohlásit, že z těch dvaatřiceti porážek byla určitě polovina otočených.

Kam je horší dostávat údery, na hlavu nebo na břicho?

Určitě je horší na břicho, rapidně. To cítíte celý zápas. Když dostanete na bradu, tak vám zajiskří v očích a víte, že si máte dát pozor, ale otřepete se z toho.

Měl jste někdy zlomený nos?


Mám za sebou asi tři sta zápasů a zlomený nos jsem měl asi dvěstěkrát.

Jaký jste měl největší úraz z boxu?

Zlomená ruka a nos, naražená ruka a roztržené obočí. Nic závažného, box není drsný sport. Říká se o boxerech, že jsou to blbci, ale tak to není. Pokud je boxer blbý, tak to má od narození a ne z boxu.

Jaký vidíte rozdíl v dnešním boxu a v boxu vaší doby?


My boxovali více technicky, ono se také jinak bodovalo. Dnešní styl se mi nelíbí, počítají se jen čisté údery. Všichni jsou jen v krytu, ale technika pink, povolím a dám, to už se dnes nedělá. Tohle kouzlo z boxu zmizelo.

Ladislav Husárik


A vy jste byl technik?

Moc ne, já byl také spíše ranař (smích).

Vy jste byl vždy nejtěžší váhová kategorie?

Ne, když jsem začínal, měl jsem 84 kilogramů a boxoval jsem v kategorii do 91 kilo. Po vojně jsem přibral na těch 90 až 95 a musel jsem shazovat. Jednou dokonce 11 kilo.

Pak už se vám tedy shazovat nechtělo a šel jste do super těžké váhy?


Ano, už jsem měl tolik kilogramů, že to nešlo. Výšku i svaly jsem na tu nejtěžší váhu měl. U profesionálů jsem vážil 110 – 115 a dnes asi 125 kilogramů. Potřeboval bych o dvacet kilo dolů, připadám si otylý. Ale zase tvrdím, že mám přes 120 kilo, ale z toho je 60 kilogramů mozek (smích).

Pamatujete si na svůj první zápas?

Ano, bylo to 19. dubna 1980 v Proboštově na krajských přeborech. Měl jsem 84 kilogramů a ke mně neměli podobnou váhu, tak mě nasadili proti Jirkovi Zubrickému, který vážil tehdy 135 kilo. Porazil jsem ho a pak ještě dvakrát. On se následně na box vykašlal a šel dělat vzpírání, kde byl dokonce juniorský mistr světa a účastník olympiády.

Vaše největší boxerské úspěchy jsou dvojnásobný mistr republiky a bronzový z mistrovství světa v Moskvě v roce 1989. Je to tak?


To byl můj vrchol kariéry.

Vyhrál jste někdy Velkou cenu Ústí nad Labem?


Ne, nejlépe jsem byl třetí, byla tady velká konkurence, kdy nechyběli Kubánci.

Přesto jsem se dočetl, že o další velké medaile vás připravila neoblíbenost u státního trenéra Františka Gašparika, který vás nenominoval na evropský šampionát v Řecku ani na olympiádu do Soulu. Cítíte stále křivdu?


Ano. Gašparik byl původem Slovák a prosazoval právě boxery ze Slovenska. V někom se zhlédl a pořád ho nominoval, přitom si neuvědomil, že já zrovna jeho koně porazil na mistrovství republiky.

Ve vaší kategorii to byl Petr Hrivňák?

Ano. Na olympiádu do Soulu vzal Gašparik jeho a mě nechal doma. Myslím si, že jsem měl na medaili. Vítěze Lennoxe Lewise (pozdějšího mistra světa u profesionálů, pozn. autora) jsem porazil na turnaji v Berlíně. Tehdy mi raději nenastoupil a nikdo neví proč. A bronzového medailistu z té olympiády jsem sestřelil před tím ve druhém kole. Takže šanci bych měl určitě větší než Hrivňák, kterého samotného jsem šestkrát porazil a nikdy s ním neprohrál.

V té době jste byl v nejlepší formě?

Ano.

Kam až jste se podíval s boxem?

S boxem jsem prožil nádherná léta. Procestoval jsem celý svět, to bych si jinak nemohl dovolit. Byl jsem třeba na prestižním mezinárodním turnaji na Kubě.

Sledujete nadále box?

Ano, ale ne nějak vehementně. Když je v televizi amatérský box, tak ten si ujít nenechám.

Dráhu ústeckého boxera Lukáše Konečného sledujete?

Určitě, byl jsem něco jako jeho strejda, když s námi jako malý kluk jezdil na soustředění.

Nedávno boxoval o mistra Evropy tady v Ústí. Byl jste se podívat?

Ano, ale ten zabalený styl není moc atraktivní.

Mrzí vás něco za kariéru?

Určitě neúčast na mistrovství Evropy a olympiádě v Soulu. Na obou akcích bych měl šanci na medaili.
Ladislav Husárik



V Ústí vás trénoval olympijský vítěz Bohumil Němeček. Jaký to byl trenér?


Svérázný a neměl chybu. Uměl kluky připravit a poradit. Když jsem ho poslechl, tak to vždy dobře dopadlo. Vzpomínám si na jeden zápas, kde na mě zařval: „Láďo! Dej pravá rovná na spodek a levej hák nahoru.“ Tak jsem si řekl, že to udělám, poprvé to nevyšlo, ale udělal jsem to i podruhé a poslal soupeře na zem.

Měl jste svůj nějaký fígl, nebo silný úder?

Byl to levý hák.

Kdy jste naposledy stál v boxerském ringu a měl proti sobě soupeře?

Bylo to v roce 2003 19. července s Peterem Simkem v Berlíně. Bylo to na mé devětatřicáté narozeniny a vyhrál jsem. Mám na to nostalgické vzpomínky, zlaté krásné časy utekly a nyní už se musím věnovat jen práci.

Od té doby jste už boxerské rukavice nenasadil?


Ne, ani jsem si nešel zatrénovat. Už u profesionálů jsem skoro vůbec netrénoval, nebyl čas. Někdy jsem zvládl i osm kol, ale bylo cítit, že mi trénink chybí. Na ty časy si zavzpomínám sem tam u zrcadla, že si střihnu nějakou kombinaci.


V srpna 2000 jste založil firmu pneuservis Husárik ve Všebořicích. Jak vás napadl zrovna pneuservis?


Jsem vyučený lakýrník a písmomalíř, ale ani jedno jsem nikdy nedělal. Hned po učení jsem boxoval a bez praxe to nejde. Když jsem v roce 1992 skončil s boxem, šel jsem dělat kriminalistu do Teplic, pak jsem dal výpověď a zkusil jsem pneuservis. Je to potřebná práce a nikdo si to doma sám neudělá. Bohužel dnes už se to smrsklo do dvou sezon, před zimou a po zimě. Když není sezona, tak nás to sotva uživí. Mám dva zaměstnance.

Předtím jste tedy dělal policistu. Koho jste například odhalil?


Bylo jich hodně. Když je někdy potkám, tak mě i pozdraví (smích).

Vzpomenete si na nějaký zajímavý případ?

Jednoho vykradače aut jsem udělal dvakrát asi na sto případech.

Pomohlo vám vaše jméno z boxu následně v podnikání?

Dělám to už jedenáct let a uživí mě to. Mám svou autoritu, ale velký vliv to nemá. Ovšem medaile, boxerky a poháry mám vystavené v čekárně.

Znají vás lidé více jako boxera, nebo jako majitele pneuservisu?

Je to tak padesát na padesát. Ti mladí jen jako pneuservisníka a u nás v kanceláři se až z fotek a pohárů dozvědí, že jsem boxoval. Naopak někdy přijdou ti starší a říkají: „Chodil jsem se na vaše zápasy dívat a líbilo se mi to.“ To mě vždy potěší.

Jak se žije v Dubicích?

Je to výletní místo a je tam božský klid, ale do stavby domu už bych nikdy nešel.

Prý sbíráte mince a pohlednice, je to tak?

Ano, je to můj koníček a je to lepší než chlastat (smích).

Máte nějaké cenné úlovky?

Nějaké relikvie mám, ale to jsou mince, které mají i ostatní sběratelé. Pohlednice sbírám z Dubic a z Chomutova, mého rodiště.

Dočetl jsem se, že jste se narodil jako postižený s obrácenými chodidly. Je to pravda?


Ano, měl jsem otočené nárty směrem dolů. Lékaři mi na jedné straně uřízli šlachy a na té druhé mi je nastavili. Strávil jsem asi tři roky střídavě doma a v mostecké nemocnici. S pozdějšími rehabilitacemi se vše pak zlepšovalo.

A cítíte to nějak dneska?

Ne, jen jako malý kluk. Nemohu hodně běhat, ale u boxu mi to nevadilo.

Husárik: Nejlepší kamarádi jsou mezi boxérama

V montérkách a zpocený přijel na rozhovor do redakce Deníku Ladislav Husárik. Z bývalého boxera je nyní majitel pneuservisu. „Můžu dorazit, kdykoliv, jsem pánem svého času,“ říkal mi, když jsme si domlouvali čas schůzky. Pak přišel o půl hodiny déle. „To víte, zákazníci nepočkají,“ omlouval se.

Přesně dnes Ladislav Husárik slaví ve svém domku v Dubicích sedmačtyřicáté narozeniny. „Pozval jsem všechny známé boxery, bude to fajn,“ liboval si. Všichni z Deníku mu přejeme vše nejlepší.

Ptal jsem se ho, jestli pozval i olympionika Rudolfa Gavenčiaka. „Na mojí oslavu narozenin byl také pozván, ale nyní je ve vazbě. Byl jsem za ním v Teplicích osobně, asi před třemi týdny, a domlouvali jsme se kdy se dostaví,“ uvedl Husárik.

Co se vlastně stalo? Minulou sobotu jezdil bývalý boxer Gavenčiak v Teplicích autem v protisměru, později dokonce střílel brokovnicí po policistech. Ti palbu opětovali. Gavenčiak vyvázl sice z přestřelky živý, ale s těžce zraněnou rukou.

„Rudu jsem znal, asi dvakrát jsme spolu boxovali a byli jsme kolegové v oddíle RH Ústí n. L.. Je to fajn kluk, ale teď žil svérázným životem a osud si s ním zahrával po svém. Ten poslední incident není tak horký jak jej média uvádějí. On na nikoho nestřílel a nějakou autoritu k policistům také chová. To, co se stalo je politováníhodné, ale už to nejde vrátit zpět. Myslím si, že k tomuto osudu jej přivedli tepličtí rádoby kamarádi. Tímto bych mu chtěl vzkázat, že nejlepší kamarády má mezi boxérama.“

To Husárik má jiné starosti. „Pořídil jsem si druhou dcerku jménem Viktorka. Udělal jsem nejlepší věc, jaká mě mohla napadnout. Každý den mě nabíjí energií a já jsem z ní celý „podělaný“. Teď je jí jeden rok a sedm měsíců,“ smál se.