Jak se vám žije na Střekově v 79 letech?
Mám na stole sbírku básní „A náhle je večer“. Její autor Salvatore Quasimodo napsal, že slunce zapadá dřív, než se nadějeme. Tak se cítím i já. Člověk s tím nemůže nic dělat. Proti věku není léku. Občas si nemohu vzpomenout na nějaké jméno, zato se mi vybavují vzpomínky z dětských a klukovských let velmi přesně.

Jaká vám utkvěla například vzpomínka?
Například jak ve čtyřech letech koukám z okna, venku je bouřka s deštěm a po oknech stékají pramínky vody. Také jak se stěhujeme a já mám starost o své dřevěné loutky. Ale hlavně nemohu zapomenout na rok 1945 v Mladé Boleslavi, kde jsme žili.

Co se přesně stalo?
Na konci války, 9.května, bylo město bombardováno. Já jsem se naštěstí zachránil, protože jsem doma ležel v posteli s angínou, ačkoliv byl slunečný den. Bomba nám spadla před barák a poničila ho, ale mě střepiny minuly. Kdybych byl tenkrát dopoledne venku tak jako moji kamarádi, neměl bych moc šancí. Viděl jsem na chodbě baráku, jak střepina zasáhla sousedku, jež nakonec zemřela, nebo dva mé kamarády bomba úplně roztrhala. Byl to pro mne traumatický zážitek. Ještě donedávna jsem jezdil každý 9.květen položit na jejich pomníček kytičku konvalinek z mé zahrádky.

Zdá se vám někdy o tom?
To je zvláštní. Než jsem šel k vám, tak jsem si promítal celý svůj život a říkal si, o čem bych vám mohl vyprávět. A vzpomněl jsem si hned i na tuto událost a také se mi o bombardování hned tu noc zdálo.

Ústí na konci války bombardovali Američané, ale kdo tehdy vlastně bombardoval Mladou Boleslav?
Myslelo se dlouhá léta, že bomby shazovali Němci. Jenže ti prchali, měli jiné starosti. Nedávno vznikla domněnka, že to byli Rusové. Našla se totiž tehdy nevybuchlá bomba s ruským nápisem. Psát se o tom mohlo až po Listopadu. Ale stejně to není úplně jasné. Ten nápis mohli na bombu dát úmyslně Němci.

Co tehdy vyráběla Škodovka?
Otec tam pracoval, takže to vím přesně. Za války museli vyrábět nákladní auta pro frontu.

Jak jste se dostal z Mladé Boleslavi do Ústí?
Když jsem vystudoval právnickou fakultu, hlásil jsem se k soudu. A dostal jsem umístěnku do Nitry. Nakonec jsem měl velké štěstí, znal jsem se se spisovatelem Teuchnerem, který na ministerstvu spravedlnosti zařídil, že mě přeložili do Ústí. Byl jsem nadšený, že jsem nemusel až na Slovensko.

Jaký byl váš první den v Ústí?
Vystoupil jsem z vlaku s kufříkem a šel ulicí V Jirchářích na náměstí, kde stál soud. Zdálky vypadal s tou věží jako pevnost. Přespával jsem nejdřív na ubytovně, až mě ubytovali na soudě. Pobíral jsem jako právní čekatel 870 korun měsíčně. Oběd mě stál pětikorunu, nájem padesátku a cigarety dvě koruny.

Ale tehdy to nebyla vaše první návštěva Ústí, že?
Ne, za studií jsem působil v krajské redakci Svobodného slova jako pomocný redaktor. Ústí tehdy žilo, chemička i ostatní fabriky frčely, lidi měli peníze a utráceli je. Ústí se mi ale začalo líbit, až když jsem poznal jeho nádherné okolí.

close zoom_in Měl jste jako mladý dilema, jestli máte být spisovatel, novinář, nebo spíše právník?
Spisovatelem se stanete v okamžiku, kdy si koupíte psací stroj. To jen cituji J. R. Picka. V roce 1957 jsem se seznámil se spisovatelem Vladimírem Přibským, ten mě přemluvil k psaní. Začal jsem psát soudničky, vyšly pak v Dikobrazu, Vlastě a dalších novinách. Povzbuzován Přibským jsem se pustil do novely „Dům na nábřeží“. Vycházela pak v roce 1961 v Průboji jako četba na pokračování. Tehdejší šéfredaktor Jaroslav Diblík se obrátil na soud, aby mě uvolnili do Průboje. Na čtyři roky jsem se stal novinářem.

Proč jen na čtyři roky?
V roce 1965 jsem se vrátil k právničině a působil jako advokát, následně pak jako podnikový právník v Jednotě a v roce 1968 jsem se vrátil opět na soud, odkud mě v roce 1976 vyhodili, protože mě vyloučili z KSČ.

Kvůli čemu vás vyloučili?
Kvůli článkům, které jsem napsal po 21.srpnu do Průboje. Hlavně pro článek „Já toprá ruská foják“. Dostal se mi tehdy do ruky leták o kontrarevoluci, které shazovali Rusové. Byl psán otřesnou češtinou, připomínající německé vyhlášky z roku 1939. Prý jsem tím tupil ruskou armádu, která nás v roce 1945 osvobodila.

Vzpomenete si na nějaké zajímavé kauzy z dob, kdy jste působil jako soudce?
Rehabilitoval jsem a zprostil obžaloby skupinu funkcionářů TJ Armaturka, odsouzených tehdy k dlouholetým vězením. Přeplácení hráčů a kupování hráčů a také obstarávání výhod pro ně, například bytů, bylo kvalifikováno jako rozkrádání. Vyslýchal jsem tehdy i generálního sekretáře fotbalu a ten jako znalec vypovídal, že činnost všech odsouzených byla jen na potrestání v rámci disciplinární komise. Tehdy tady byla rivalita mezi Ústím a Libercem. Liberečáci měli na Armu pifku, proto se zinscenoval proces proti jejím funkcionářům.

Pociťoval jste vliv komunistické strany na rozhodování soudu?
Určitě. Otevřeně vám řeknu, že když někdo řídil opilý, dostal na několik let zákaz řízení. Když šlo ale o šoféra krajského tajemníka KSČ, zametlo se to pod stůl. Podobně končily i trestní případy nomenklaturních pracovníků. Jediný, kdo se tomu tehdy vzepřel, byl prokurátor doktor Turtenwald, ten se nebál. Postavil se tehdy i předsedovi okresního národního výboru. Žaloval ho, že si nechal přivézt panely na stavbu garáže, aniž je zaplatil.

Jak to, že on to profesně „přežil“?
Přežil, jen ho pak za trest přeložili do Litoměřic.

Po odchodu od soudu jste se stáhl i z novin?
Měl jsem zákaz psát do Průboje soudničky i pod značkou, ale knihu Muž na betonových schodech mi vydali, protože měla kladné recenze.

Kolik jste napsal celkem knih?
To můžeme hned spočítat, celkem to bylo osm knih.

Jaká z nich byla nejúspěšnější?
Asi „Žena v taláru“, která vyšla ve dvou vydáních, stále se prodává na internetu. Hlavní hrdinka bojuje s okresní nomenklaturou, a to vysoká místa iritovalo. O námět měla zájem i televize, kontaktovala mě známá scénáristka Bohuslava Zelenková, chtěla dělat televizní inscenaci, jenže generální prokuratura jí to zakázala.

Kdo je prvním čtenářem vašich knížek? A necháte si do nich od svého okolí mluvit?
První je čte manželka. Například k poslední knize „Pět minut po rozsudku“ měla výhrady, že se často opakuji a některé věci jsem nedotáhl, ale já ji přesto vydal. Udělal jsem chybu.

close zoom_in Arnošt Herman: Počítač mu nedělá problémy

Na minutu přesně přijel Arnošt Herman do redakce Deníku. Cestu ze svého bytu na Střekově dobře zná, stále totiž do našich novin přispívá svými soudničkami. Tak jak to dělal celý život.

Povídali jsme si něco přes hodinu a kromě bystrosti a vtipnosti mě na panu Hermanovi zaujal jeden detail. Přetržený řetízek kolem krku měl spojený velkým spínacím špendlíkem. Připomnělo mi to mého otce, který zase pokládal za zbytečné ponožky zašívat a díry na nich přelepoval lepící páskou.

I ve svých téměř osmdesáti letech píše Arnošt Herman na počítači. Naučil se to a pokládá to za vymoženost, kterou v minulosti nemohl poznat. „Posílám vám mail od svého syna z lékárny, protože mně najednou doma počítač nejde,“ hlásil mi po autorizaci rozhovoru.

Arnošt Herman je velice hrdý na to, že je součástí tzv. severočeské literární školy.

V jakých počtech se dnes prodávají vaše knihy?
Míval jsem náklady kolem deseti tisíc, o tom se dnes může většině spisovatelů, kromě Viewegha a několika dalších, jen zdát. Nechal jsem si vytisknout za patnáct tisíc dvě stě knih a ještě jich po osmi letech dvacet mám.

close zoom_in Jaké to je, psát často i veselé soudničky o něčem, co je vlastně tristní?
Nejlíp mi šly ty postavené na reálných základech, ale zbytek byl vymyšlený. Vybíral jsem si, žádné mordy, jen zajímavé případy. Dnes píšu seriál Ze soudních síní na základě skutečných událostí, ale zase jen těch zajímavých.

Vaše dcera podniká, má v Ústí trafiku. Chtěl jste, aby šla ve vašich šlépějích?
Přál jsem si, aby šla na vejšku. Pak jsem jí nabízel možnost uplatnění u soudu. Říká, že ji trafika baví, protože je v kontaktu s lidmi.