Architekt a vědec, neodmyslitelně spojený s Bratislavským hradem. Na Slovensku je tak uznávaný, že 13. června 2007 řada tamních akademických institucí, třeba Fakulta architektury STU v Bratislavě, Archeologický ústav v Nitře, Slovenské národní muzeum v Bratislavě a další, uspořádaly mezinárodní konferenci Profesor Alfred Piffl. Pojmenovali po něm dokonce i cenu.
Narodil se v Kerharticích u Ústí nad Orlicí a v našem Ústí pracoval po válce jako ředitel muzea. „Zde se soustředil na záchranu mnohých kulturních památek, které byly nejen rozkrádané, ale z neznalosti často i ničené,“ píše o něm Lucia Porubská v Informátoru Archívu Pamiatkového úradu SR.
Před válkou to ovšem neměl zrovna jednoduché. Ačkoliv vystudoval ČVUT v Praze, nemohl sehnat práci, odpovídající jeho vzdělání a tak do začátku okupace v roce 1938 pracoval postupně jako malíř v reklamním oddělení firmy Baťa ve Zlíne, později ve státním archeologickém ústavu, případně jako architekt ve firmě Nevšímal – Vaníček.
Rok před válkou se stal vedoucím organizátorem výstavy Pražské baroko. Za války ho okupanti totálně nasadili pro větší slávu říše do továrny na šicí stroje.
Po válce dva roky vedl městské muzeum a v roce 1947 přijal nabídku profesury na Fakultě architektury a pozemního stavitelství SVŠT v Bratislavě, kde se o tři roky později stal jejím prvním děkanem, přičemž tuto funkci vykonával dva roky. Zároveň přednášel i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dalších vysokých školách.
Narozen 13. června 1907 v Kerharticích
Studoval na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze
Roku 1938 vedoucí organizátor výstavy Pražské baroko
Roku 1942 totálně nasazen v Roudnici
1945 až 1947 v Ústí nad Labem jako ředitel městského muzea
Roku 1947 na SVŠT v Bratislavě
1957 zatčen , ve vězení je 2 roky
K vědě se mohl vrátit až roku 1965
Zemřel 26. června 1972 v Bratislavě
V roce 1952 začal pracovat s fakultou na rekonstrukci Bratislavského hradu. „Tento, ale i jiné profesorovy projekty násilně přerušilo nespravedlivé odsouzení a uvěznění roku 1957. Ve vězení strávil dva roky, během nichž se podílel například na obnově pražského Kláštera barnabitek,“ píše Porubská.
Po propuštění nenašel profesor práci odpovídající jeho vzdělání a střídal manuální práce a až roku 1965 se mohl vrátit k vědecké práci při dokumentování archeologických nálezů. Zemřel roku 1972 v Bratislavě.
