Jmenuje se Hana Vokřínková a potkali jsme se na letišti v Hodkovicích, kde jako jediný zaměstnanec šéfuje leteckému provozu. Na dveřích maličké kanceláře má cedulku vedoucí, mně se ale mnohem víc líbí dříve používaný termín „náčelník“. Tak nějak víc to k létání a pilotům patří. „To víte, Aerokluby dřív patřily pod Svazarm,“ vysvětluje na úvod, když ocedulkovanými dveřmi vcházíme dovnitř.

Málem zapomenutá trofej

„Nejsem žádný úředník,“ mávne rukou k neuspořádané hromadě papírů na stole. Na zemi v rohu vlečné lano, v druhém plastový traktor. „To mi tu nechal vnuk a hrají si s ním děti, když si sem rodiče přijdou objednat okružní lety. Mnohem víc je ale zajímá tohle“ – ukáže k vysloužilému psacímu stroji, do něhož malí písaři neúnavně tlučou, než si dospělí vyřídí formality a jen od těch maličko starších padne otázka, kde že má monitor… A pak je tu naše police slávy,“ směje se Hana Vokřínková a ukazuje na skleněnou vitrínu.

Kromě několika modelů letadel, vojenských i dopravních přetékají cenami a poháry, které členové hodkovického aeroklubu získali. Padají jména Boženy Tlapákové, která v minulosti vyhrála několik celostátních plachtařských soutěží či současných mistrů, například Jana Loudy.

„Jan Louda, kterému na letišti neřekne nikdo jinak než „Brouk“ získal titul juniorský mistr ČR v roce 2007, mistr ČR 2008 a v juniorském věku porazil „dospělé“ piloty, letos už získal 2. místo na mistrovství ČR,“ popisuje úspěchy „své stáje“ Hana Vokřínková. Až teprve při odchodu skromně ukáže na jeden z mnoha pohárů. Je z mistrovství světa bezmotorových letadel.

Hana Vokřínková ho získala v roce 2005, dva roky před tím skončila jako třetí na světě. Bronz z mistrovství světa v plachtění si odnesla i před dvěma lety. Na závodech větroně soutěží v rychlostních přeletech na stanovené trati. Jak sama sebe charakterizovala: „Létá hodně a někdy i dobře.“ „Hodně dobře,“ doplňujeme s kolegou uznale.

Létá celá rodina

„Létám od roku 1973, to mi bylo patnáct. Přitáhli mě k tomu rodiče, ti také létali, a tak jsem chodila na letiště s nimi. Funguje to tak v mnoha rodinách. Víte, naši členové tráví na letišti spoustu hodin, není to jen samotné létání, ale i údržba letadel, musejí si pomáhat, a tak je logické, že tu víkendy tráví celá rodina,“ říká a ilustruje fotografií na internetu, kde mladá maminka s dítětem v náručí s pohledem k nebi fandí budoucímu mistrovi.
Její vyprávění přerušují telefonáty. Trpělivě vysvětluje žákům, zda budou o víkendu konečně vhodné podmínky pro výcvik na bezmotorových letadlech čili větroních.

Nebyly. Lilo jak z konve. „Počasí není už tři neděle,“ povzdechne si. V dalším telefonátu zase radí, jak nejlépe formulovat text dárkového šeku na okružní let. Podobné telefonáty vyslechneme během dvou hodin ještě několikrát. Není divu.

„Letiště má nádhernou polohu. Zvláště lety nad Sychrovem jsou velkou atrakcí. Vyhledávaným cílem je i Český ráj, Suché skály, údolí Jizery, Jizerské hory. Létá se ve čtyřmístném letadle CESSNA 172, Metasokol L 40 nebo dvoumístných Zlínech. Vcházíme do hangáru a já konečně na vlastní oči vidím legendární Z 226 a Z 142.

Pocta Blaníku

Oba mají 180 koňských sil. Ale 142 vyráběná v 80. letech se aerodynamikou křídel nevyrovná svému staršímu předchůdci. Mineme tři rogala a na konci hangáru zahlédneme elegantní ultralighty. „V jejich výrobě a konstrukci jsme světovou velmocí, stejně jako jsme byli dřív ve výrobě větroňů,“ chlubí se Hana Vokřínková.

Letci si je tu přes léto „hangárují“. Aerokluby se po rozpadu Svazarmu musí ohánět. A tak kromě okružních letů a výcviku plachtění či pilotů motorových letadel plyne příjem na provoz letiště i z pronájmu hangáru lidem, kteří podlehli kráse a svobodě letu. „Škoda, že tu teď nemáme Metasokola. Je zrovna v továrně – servisu na pravidelné roční prohlídce. Co se týká konstrukce, jedním slovem klenot,“ chválí čtyřmístné motorové letadlo z padesátých let Hana Vokřínková.

O kousek dál si prohlížíme další z legend. „Cessna, to je takový kombajn, dělník mezi letadly,“ popisuje fortelný letoun americké výroby. Něco se na něm poškodí a není žádný problém novou část přinýtovat a letadlo slouží dál.

Horší osud potkal světoznámé Blaníky. Bezmotorové dvoumístné celokovové větroně s rozpětím křídel přes 16 metrů využívané převážně k výcviku nových pilotů. Konstrukčně nepřekonané stroje s výbornými vlastnostmi pro výcvik. I proto létají po celém světě. Přesněji létaly. Ještě nedávno.

Tragédie zlomeného křídla

„Jenže v roce 2010 se na jednom z nich při akrobatickém letu v Rakousku ulomilo křídlo. Nešlo o konstrukční vadu. Majitelé při provozování Blaníku nedodrželi předepsané spektrum a evidenci letů. Větroně musí mít pravidelné prohlídky včetně prodlužování životnosti. Pokud je letadlo v pořádku, jsou mu povoleny další lety. Jen pro ilustraci, za rok se v průměru nalétá sto hodin.

Vše je pečlivě evidováno v palubním deníku. Na akrobatické lety ale panují mnohem přísnější kritéria, protože tam je „únava“ materiálu větší a na to majitelé letadla zřejmě nedbali,“ vysvětluje nám Hana Vokřínková.

Bez ohledu na příčiny ale Mezinárodní komise pro bezpečnost létání Blaníky s okamžitou platností vyřadila z provozu. Kromě Austrálie nesmějí létat nikde na světě. A to je pro české aerokluby téměř likvidační záležitost. Jiná dvoumístná letadla většinou nemají, a tak se snaží koupit jiné starší typy v zahraničí.

„Pro bezpečnost létání všechno, to je bez diskuze, ale nikdy by snaha o bezpečnost letového provozu neměla hraničit se zlovůlí úředníků,“ uzavírá jednu z méně radostných kapitol Hana Vokřínková.

Létání je bezpečný sport

„A jak je to vůbec s bezpečností létání?“ ptám se a v hlavě mi běží novinové titulky o leteckých neštěstích ultralehkých letadel z posledních let. „Létání je bezpečné!“ brání Hana Vokřínková sport, který jí učaroval na celý život. „To jen někteří nezodpovědní piloti kazí bohužel létání poslední dobou pověst. Je to o lidech, stejně jako na silnicích. Taky se najdou takoví, kteří jsou nebezpečím pro sebe i pro druhé. Záleží, kde má každý hranici odpovědnosti a strachu. Máme třeba v klubu kluka, který po rodičích zdědil talent pro létání a „strachové buňky“ má nastavené strašně dobře. Navíc je schopen přijímat nové informace a zkušenosti druhých. A to je pro pilota dokonalá kombinace,“ zdůrazňuje Hana Vokřínková.

„Samozřejmě i přes sebelepší schopnosti a zkušenosti mohou nastat nešťastné náhody, třeba vlivem počasí a dalších okolností. Stejně ale jako u havárií velkých dopravních letadel, i tady se okamžitě zjištěné poznatky zapracují do metodiky. Mohou se pak využít v rámci vysoce kvalitního výcviku na motorová i bezmotorová letadla, který obsahuje i takzvané „inscenované“ případy, tedy kritické situace, do nichž se může pilot ve vzduchu dostat, popisuje mistryně světa. Samotná letadla jsou také bezpečná.

„Laminát je bezpečný a novější typy mají třeba uhlíkové nosníky, které zvyšují jejich pevnost,“ popisuje konstrukční novinky mistryně světa.
Pilot musí umět anglicky a … mraky

O letadlech a létání ví hodně. A není to jen samotné řízení větroně či motorového letadla. Adepta na letecké oprávnění čekají zkoušky z navigace, aerodynamiky, leteckých přístrojů, mechaniky letu. Z meteorologie, aby věděl, jak funguje termika, kde jsou vzdušné proudy, které letadlo vynesou, kterým jevům se naopak musí vyhnout, radiotechniky, aby se mohl domlouvat s řízením letového provozu.

„V poslední době k tomu povinně přibyla také angličtina a zkouška z lidské výkonnosti. Praktické létání se řídí metodikou, jejíž součástí jsou inscenované případy, na nichž si instruktor i letecký adept ověří, zda zvládne mimořádné situace,“ vysvětluje „náčelnice“. Ne každý je však podle ní schopen výcvik zvládnout. Pilotní zkoušky se dělají na větroně i malá motorová letadla.

Množství technických znalostí je příčinou, proč se do létání nehrnou příliš ženy. „Ze 108 našich členů létá jen pět žen a dívek,“ potvrzuje Hana Vokřínková. Tolik malá exkurze do současnosti hodkovického letiště. O jeho historii, která sahá až do roku 1934, se můžete dočíst více v zítřejším vydání.

Podrobnosti o možnosti výcviku se dozvíte také na www.hodkovice.info

Co všechno musí umět pilot

Znalost navigace, aerodynamiky, leteckých přístrojů, mechaniky letu. Z meteorologie musí vědět, jak funguje termika, kde jsou vzdušné proudy, které letadlo vynesou, kterým jevům se naopak musí vyhnout. Radiotechniku ovládat natolik, aby se mohl domluvit s řízením letového provozu. „V poslední době k tomu povinně přibyla také angličtina a zkouška z lidské výkonnosti.“