A jestli se jí to nelíbí, tak ať si jde stěžovat do parlamentu.

Ženě, která v důsledku těžké nemoci skončila s umělým střevním vývodem a hrozí jí i vývod močový, navrhla zredukovat invalidní důchod z třetího na druhý stupeň.

„Místo necelých 10 tisíc, které pobírám nyní, bych dostávala něco přes 6. Z toho bych nezaplatila ani bydlení,“ zoufá si žena, jež se navíc sama stará o syna, studenta.

Jít do zaměstnání, i kdyby nějaké sehnala, což není moc pravděpodobné, na to se necítí. Její lepší dny se pravidelně střídají s horšími, které převládají. „Nejsem sice věřící, ale u postele mám Pannu Marii a každé ráno jí děkuji, že žiju a jsem schopna vstát. Ještě to nemůžu zabalit, mám dítě, to mě potřebuje,“ říká.

Před pěti lety onemocněla rakovinou. Pětadvacet ozářek zákeřnou nemoc sice zdolalo, na druhé straně ale zřejmě i poškodilo nenávratně některé vnitřní orgány. Podrobila se čtyřem operacím, poslední před dvěma lety. Když se probudila z narkozy, naplno ji zasáhl fakt, že už nikdy nebude žít tak jako dříve.

„Vyrovnat se s tím nebylo lehké. Zdravotně jsem na tom byla mizerně, společenské vztahy vzaly za své, rozpadlo se mi manželství a nakonec jsem čelila dokonce domácímu násilí. Museli jsme se synem utéci do azylového domu. Skončila jsem na psychiatrii. Až v poslední době jsem se z toho začala dostávat,“ líčila žena. Se synem získali obecní byt a i když žili „z ruky do huby“, jakž takž to šlo. Pak jí ovšem nejprve magistrát sebral dvoutisícový příspěvek na péči a teď se už tak nevalný příjem chystá ještě citelněji pokrátit správa sociálního zabezpečení.

Nechápe, že ačkoli všichni lékaři, praktický i specialisté, k nimž dochází, uvedli, že její návrat do práce absolutně nedoporučují, posudková doktorka došla k jinému závěru. Tuší, že se asi nevešla do správných tabulek, ale bere to jako nespravedlnost. „Tak ať nás zabijou rovnou a ne takto skrytě,“ říká.

Přála by tomu, kdo o lidech těžce postižených na zdraví tak necitlivě rozhoduje, aby si sám zkusil, co obnáší jít žádat o práci se sáčkem u pasu, který často ani pořádně netěsní, a v plenkových kalhotkách. „Už to stačí, aby se člověk cítil hrozně a když je mu k tomu ještě zle, tak je to nepředstavitelné. Ví bůh, že bych ráda pracovala a byla mezi lidmi. Nemoc jsem si však sama nevybrala,“ dodala žena.

Rohodnutí správy sociálního zabezpečení o snížení důchodu zatím nemá. Až přijde, je odhodlána se odvolat a bránit všemi možnými prostředky. I když se bojí, že jí to nebude moc platné.

„Vím, že jsem takto nedopadla sama. Stát nás zdravotně postižené likviduje, aby ušetřil. Hojí se na těch nejslabších, kteří jsou nejzranitelnější. Co s námi bude, ho nezajímá. Kdysi alespoň bývaly chudobince, teď však můžeme jít tak maximálně pod most,“ předpovídá.