Vy jste žil v Předlicích až do roku 1974, jaké to tam bylo?
Prožil jsem si tam své první tajné lásky a takové to osahávání okolního světa. V Předlicích bylo tehdy vše, co jsme ke každodennímu životu potřebovali obchody, služby, kino, restaurace a Lidový dům s hřištěm, kde se pořádaly různé zábavy, sportovní turnaje i hasičské soutěže. Bylo tam mnoho míst, kde jsme si jako děti mohli hrát a na místním fotbalovém i atletickém hřišti bylo neustále živo. Prostě ta komunita tam žila pestrým životem.

Jak se od té doby Předlice změnily?
V roce 1974 jsme se z Předlic odstěhovali. V ulici Řeháčkova jsme měli činžovní dům s nájemníky, kteří platili směšných pár korun za nájem. Na opravu okna nestačila ani jedna měsíční činže jednoho bytu. Záchody byly suché v mezipatře a voda byla na chodbě. Komfort žádný. Postupně Předlice upadaly, město do nich nedávalo peníze a místní neměli na opravy domů.

Lidé začali odcházet do vybudovaných sídlišť, kde někdo poprvé poznal, co je teplá voda z kohoutku a ústřední topení, že?
Ano, je to tak. Domy v Předlicích začaly být prázdné a začali se do nich kolem roku 1980 stěhovat Romové.

Když jste tam prožíval mládí, tak jich tam tolik nebylo?
Ne, to tam byly asi jen čtyři rodiny a nebyl s nimi problém. Bydleli tam Tokárovi, Lackovi, Kmecovi a ještě jedna rodina naproti kinu. Byli to poměrně slušní lidé, i když s nižším intelektem. Ale už tehdy byla problémová část na Luhách, takzvané Pětidomí. Byla tam skupina primitivních lidí.

Máte nějakou příhodu odtamtud?
V té době jsme s kamarádem jezdili do města do tanečních, a když jsme se večer vraceli domů, tak se kolikrát stalo, že se tam bujaře slavilo. Občas se stávalo, že i napadali procházející a tak jsme tuto část raději rychle proběhli. Jednou mě v dětství při hře jeden Rom zákeřně udeřil pěstí do nosu, až se mi zajiskřilo před očima. Teprve mnohem později mi v nemocnici zjistili, že mám zlomenou nosní přepážku. Na některé Romy proto nemám dobrou vzpomínku, nehledě na to, jak barbarsky se chovají k prostředí, ve kterém žijeme my všichni.

V našem seriálu Demolice Ústí jsme měli i díl, který pojednával o demolici právě domů v Pětidomí, a dělníci říkali, že tam byl hrozný nepořádek.
To je pravda, bylo to celé neskutečně zdevastované a zamořené lidskými výkaly. Jeden známý byl u toho a když to vyprávěl, tak nám z toho bylo zle. Neuvěřitelný hnus.

Co by Předlicím mohlo pomoci?
Vy mi tedy kladete otázku. Lichváři tam skoupili levně neudržované domy a chtějí za nájmy přemrštěné peníze, ten problém je těžko řešitelný. Recept na to neznám, vždyť ho neznají ani ti, kteří to mají takzvaně v popisu práce. Kolikrát slyším od lidí, že Romové tady žijí s námi už celá staletí a přesto se ještě pořádně nezačlenili, nic tady hodnotného nevytvořili a ještě se chovají arogantně a agresivně. Nesou si s sebou jen nepatrné stopy folkloru. Ta snaha začlenit je mezi většinovou společnost je téměř marná.

Jaká je nálada mezi místními?
Když se tam zeptáte starousedlíků, tak vám všichni řeknou: „Kdybychom mohli, tak odsud okamžitě odejdeme. Ale naše domy a byty jsou neprodejné. Nebo jsou, ale za směšnou cenu.“

Jaká je nyní nejhezčí čtvrť v Ústí?
Osobně se mi nejvíce líbí Brná a Klíše pro jejich pěknou polohu. Je tam mnoho zajímavých rodinných vil s upravenými zahradami. Žijí tam většinou dobře situovaní lidé. Tam se na rozdíl od Předlic domy rekonstruují.

Vy jste známý turista, kam berete na výlet návštěvy, které za vámi do Ústí přijedou?
Snažím se jim vždy udělat nějaký zajímavý program. Například v květnu jsem provázel skupinu turistů z Hranic na Moravě. Z Lovosic jsme jeli motoráčkem přes České středohoří do Radejčína, odkud jsme vyrazili na novou rozhlednu a poté na hojně navštěvovanou Labskou vyhlídku u kostela sv. Barbory v Dubičkách. Následně jsme přes Mlynářův kámen s jedinečnou vyhlídkou do labského údolí sestoupili dolů do Zálezel a pokračovali po zelené turistické značce Pohádkovým lesem do Vaňova, nahoru na Vrkoč, vyhlídku a Vaňovský vodopád. Došli jsme až na Větruši, kde jsme si dali občerstvení a sjeli dolů lanovkou. Ještě jsme stihli navštívit hrad Střekov a na zpáteční cestě do Lovosic pomník ve Stadicích. Program byl sice velice nabitý, ale byli z něho úplně unešení.

close zoom_in Vy jste byl také jedním z lidí, kteří usilovně bojovali za záchranu Větruše. Proč?
Silně mi vadilo, jak město s takovým úžasným potenciálem nejenom nádherné polohy, ale i bohaté historie, se tak macešsky chová k tomu málu, co nám po válečném bombardování a budování rozvinutého socialismu zbylo. Nehledě na to, že v té době silně pokulhávalo ve svém rozvoji za srovnatelně velikými krajskými městy, jako je například Liberec.

Jak se nyní díváte na přístavbu hotelu na Větruši?
Je to podle mne velký zásah. Pamatuji si i tu ubytovnu, co k ní byla za komunistů přistavěna, to byl příšerný slepenec. Ta nová přístavba mi přijde moc veliká a i architektonické provedení se mi moc nelíbí. Jsem ale laik a posuzuji to víceméně pocitově. Uvidíme, až to bude hotové.

A co říkáte na lanovku?
Já byl hned pro, je to atrakce, na kterou můžete nalákat spousty turistů. A také se to prokázalo.

Zapojil jste se také do boje o historizující dostavbu Erbenovy vyhlídky jak jste spokojen s výsledkem?
Mám konzervativní názory na dostavby. Za změnu jsme tvrdě vyjednávali a podařilo se nám zvrátit původní rozhodnutí Rady městského obvodu Severní Terasa přistavět na původní historickou stavbu moderní nástavbu. Škoda, že nebyl dostatek financí dostavět rozhlednu vyšší a se střechou více do špičky. Byla by to ještě výraznější dominanta, než je dnes.

Jaká vyhlídka na Ústí je podle vás nejkrásnější?
Podle mého názoru je nejkrásnější výhled z Erbenovy vyhlídky, ale mám silný citový vztah k Větruši a vnímám to místo i jako celek, který nabízí širší možnosti vyžití. Pro mne je to tedy Větruše.

Jaké jsou vůbec v Ústí nejnavštěvovanější pochody?
Jsou to především Ústecká jarní padesátka, Porta Bohemica, noční pochod na Milešovku, nebo stále oblíbený a vůbec v Ústí a širokém okolí nejstarší z pochodů Prvomájový výstup na Kozí vrch, který se chodí nepřetržitě od roku 1948. Účast bývá kolem dvou až tří set účastníků. První tři byly v minulosti masové pochody s velikou účastí, o které se nám dnes už může jenom zdát.

Dopřejete si i nějaký výšlap na silvestra, popřípadě na Nový rok?
Ano, chodíme odpoledne na silvestra na Lovoš a na Nový rok zase na hrad Blansko. Má to tam jedinečnou atmosféru.

Kolik jste ušel nejvíc kilometrů za jeden den?To bylo 87 kilometrů, když jsem byl v roce 1974 v Liberci na vojně. Jeden kapitán nás vyhecoval, abychom šli z Lomnice nad Popelkou dálkový turistický pochod Podkrkonoším. Z osmi jsme došli jen dva, ten kapitán a já, ostatní vzdali.

Prý chystáte knihu, je to tak?
Ano, je to tak, ale společně s kolegou Václavem Novotným z Litvínova. Kniha se jmenuje Historie organizované turistiky v Ústeckém kraji, aneb od Eichlera k Eichlerovi. Ten první Eichler byl Němec, který zde založil první turistický klub a ten druhý je Jan Eichler, současný krajský předseda Klubu českých turistů a současně ředitel Domu dětí a mládeže.

close zoom_in Punčochář: průšvih kvůli holkám

Pracovní život Karla Punčocháře je hodně různorodý. Každou chvíli dělal někde jinde. Jeho strýc byl módním návrhářem a doporučil mu, aby se vyučil prodavačem textilu. „Šel jsem do Liberce, kde jsem byl i na vojně. Postupně jsem prošel spousty zaměstnání dělal jsem vychovatele na textilním učilišti a měl jsem tam i kvůli holkám průšvih,“ vyprávěl tajemně.

„Ne že bych je tam znásilňoval,“ usmál se. Prý se jednou vrátili po večerce a vlezli do ubytovny okny. „Pan ředitel mě hned poslal do Mimoně do prodejny, odkud vyhodili tamního šéfa za kšeftování s ruskými vojáky,“ uvedl, kam ho zavál osud.

Postupně dělal v obchodním domě Labe, v Severografii, v Českých loděnicích, v armaturce, v prodejnách nábytku, podnikal v reklamě a poslední tři roky je v evidenci úřadu práce. A čeká na důchod.

„Nyní už mě nikdo nezaměstná. Příští rok si zažádám o předčasný důchod, do kterého bych měl jít v roce 2015,“ povzdechl si. A jak se mu žije z dávek? „Je to hodně těžké, naštěstí manželka je na tom relativně dobře, podniká v účetnictví. Trochu jsem jí pomáhal, dávky by nám nestačily. Jiní lidé jsou na tom daleko hůř.“

Karel Punčochář se narodil v Předlicích doma, což i v roce 1952 to byla rarita. Maminka to nestihla. „Porod byl dobrý, ale pak řádila tuberkulóza a já se pak skoro dva roky léčil v Košumberku. Byly mi dva roky a byl jsem tam sám bez rodičů. Nic si ale z té doby nepamatuji.“

Od roku 2002 pořádáte srazy žáků, kteří chodili do školy v Předlicích. Jak vás to napadlo?
V hospodě u piva (smích) s manželkou a kamarádem z dětství. Je to setkání pro všechny absolventy školy, napříč generacemi.

Kolik lidí vám nejvíce na tento školní sraz přišlo?
Nejvíce bylo 502 lidí hned druhý ročník v roce 2003 v domě kultury. Tam už jsme měli výstavu o Předlicích a třídních fotografií. Nyní mám největší sbírku třídních fotografií z jedné školy v republice a mám to zapsané i v České knize rekordů.

Pak máte ale i další rekord, nejvíce absolventů na jedné fotografii, že?
Ano, ale tento rekord byl společný s předchozím. Držíme rekord 334 lidí na společné fotografii. Při posledním setkání v roce 2009 jsme vytvořili rekord v počtu osob tančících tzv. vláček.

close zoom_in Jak oslovujete všechny spolužáky?
Nejvíce asi na internetu. Mám také kontakty na jednotlivé organizátory ze tříd, kteří se starají o třídní srazy. Dva týdny před akcí nechávám zahrát v rádiích pro spolužáky písničku na přání s upoutávkou a také formou článků do novin.

Kdo vám přijel na sraz z největší dálky a kdo byl nejstarší?
Byli tady lidé z Kanady, Švýcarska, Německa nebo ze Slovenska. Měli jsme tady absolventa, kterému bylo přes 80 let. Tehdy byl rozdíl mezi nejstarším a nejmladším účastníkem 51 let.

Už máte termín pro letošní sraz?
Původně jsme měli mít sraz na Větruši, protože se měl dům kultury opravovat. Nakonec se letos opravovat nebude, a tak jsem dojednal sraz do domu kultury na sobotu 15. října. Bude to již šestý ročník. Letos chystám pokus o třetí rekord, a to největší autogramiádu absolventů jedné školy na společném setkání. Mám také domluveno se známým ústeckým fotografem Petrem Berounským fotografování jednotlivých tříd a při příštím srazu, pokud tedy o něj bude zájem, bych rád uspořádal srovnávací výstavu současných a historických třídních fotografií.