Masakr, zmar a totální vylidnění. Tak Ústí dopadlo po bitvě Na Běhání 6. června 1426. Husité se tak měšťanům pomstili za jeho neochvějnou věrnost králi a katolické církvi.

„Slušíť Čechům spomínati, že jim dal Pán Bůh u Oustí vítězství nad nepřátely, když pro svou víru boj vedly,“ zpívá se ve staré písni. O samotné bitvě však máme ve skutečnosti jen kusé zprávy a dlouho se též spekulovalo, kde se vlastně ono slavné Běhání nachází.

Dle líčení mladších verzí Starých letopisů českých se Češi chtěli se Sasy dohodnout na podmínkách případného zajetí a zároveň se chtěli vyhnout bitvě v neděli, která by se jako sváteční den měla světit. V obou případech narazili na nepochopení.

Husitské vojsko tedy obsadilo mírně vyvýšenou planinu zvanou Běhání. Ohradilo se dvojitou vozovou hradbou. Jednotlivé oddíly se řídily rozkazy vlastních velících hejtmanů, kteří se snad těsně před bitvou dohodli na společném veliteli, jímž se patrně stal Prokop Holý, později zvaný Veliký.

Kolik jich bylo?

V počtu vojsk se prameny neshodují. Zcela pochopitelně záleží na tom, z jaké pozice a kdy byl záznam o bitvě pořízen. Němci zaútočili proti běžné praxi pěšáky. Normálně byla na prvém místě nasazována jízda. Vedro a poměrně značná vzdálenost od saského ležení k pozicím husitů patrně hned na začátku míšeňské oddíly oslabila.

Zdá se tedy, že často citovaná legenda, že se Sasům podařilo převrhnout první vozovou hradbu, bude nepravděpodobná.

Spíše útok včas zastavila soustředěná palba českého vojska. Po té asi nastal mezi nepřáteli zmatek, vyúsťující v bezhlavý útěk. Za prchajícími vojáky se ihned hnali husité, kteří opustili vozovou hradbu.

Posléze se k nim přidala i husitská jízda. Ta utíkající křižáky obklíčila. Nastalo krveprolití, jemuž padla za oběť větší část míšeňského vojska. Zatímco na straně husitů jsou ztráty uváděny minimální, údajně pouze devatenáct bojovníků.

Snad právě proto, aby omluvil zběsilost husitů, uvedl letopisec vzpomenutou nabídku ohledně ušetření zajatců. Jiné, starší prameny, braní zajatců ovšem zcela nepopírají.

Nepochybně však došlo k velkému krveprolití, snad k jednomu z nejhorších v celých husitských válkách, které autor takzvaného Křižovnického rukopisu, jedné z redakcí Starých letopisů z počátku 16. století, líčí oblíbeným obrazem zkázy: „A ten potok, kterýž skrze Ústie teče, veškeren hustě od velikého zmordování lidí i koní krvavý bieše.“

Jakoubek z Vršovic

Po masakru na Běhání se husité obrátili znovu k Ústí n. L. Toho se záhy zmocnil Jakoubek z Vřesovic a dovršil tak akci započatou již v předešlém roce. Saská posádka vzala kvapem do zaječích. Spolu s ní uprchla i větší část obyvatelstva.

Město samotné připadlo Jakoubkovi. Písemné prameny hovoří o téměř úplném vyrabování a zpustošení města. To dosvědčuje i dosavadní archeologický výzkum.