Kde všude dnes hrajete? V jakých projektech a kapelách?
Jsem stálým členem kapely Krucipüsk, zatím i Pražského Výběru II, ze kterého jsem oficiálně nikdy neodešel. Hostuji v projektech Antigona, Oidipus Tyranus, RockStars a PopCornDrama.

Dá se hraním vydělat?
Ano dá. Ale raději bych toto téma více nerozvíjel. Ne všichni mají tu možnost hudbou se živit.

Jaký byl váš největší honorář za jedno vystoupení a za co to bylo?
To je velmi osobní informace.

Proč je to pro vás tak ožehavé téma?
Co je na tom špatného se živit hudbou?Živit se hudbou není nic špatného. Je to poctivé zaměstnání jako každé jiné. Ale kdybych chtěl více přiblížit věci, které se odehrávají na pozadí hudební politiky, lidského vkusu, umu a dalších záležitostí, bylo by to dlouhé téma. Hudbou se uživit není tak snadné a samozřejmé, jak se mnohým čtenářům zdá.

Vyděláte si více v muzikálu, nebo za koncert s kapelou?
Ke spolupráci na muzikálu jsem nikdy nebyl přizván. Nemám srovnání a platy kolegů nesleduji.

Nevyjádřil jsem se přesně, těmi muzikály jsem myslel rockové opery.
Muzikál a rock opera jsou dvě rozdílné záležitosti. Honoráře se pohybují dle toho, s jakou kapelou hrajete. Mezi nimi jsou rozdíly. Vše je v pohybu, i výše honorářů.

Vždy jste se živil hraním, nebo jste někdy dělal i jinou práci?
Po návratu ze základní vojenské služby jsem učil v autoškole. Jinak jsem se živil hudbou nebo její výukou.

close zoom_in Hrajete pop (hrál jste po boku Karla Gotta, Lucie Bílé atd.), ale i tvrdý rock (Krucipüsk). Je to tak, že jste takový nájemný žoldák? Nebo máte nějaký oblíbený styl hudby?
Jestli něco může posluchač udělat pro českou hudbu, tím i pro sebe nebo hudebníky samotné, tak to, že nebude posuzovat, za co si hudebník vydělává peníze. Kvalitní hudebník může hrát cokoli. Pokud je jeho talent opravdu výrazný, je nad všemi hudebními styly. Nezajímají ho.

Jak se vám hrálo s Karlem Gottem? S Lucií Bílou jste naživo asi nevystupoval, že?
Ano. Živě jsem s Lucií nehrál. Natočil jsem jí baskytaru do dvou písní pro film Nahota na prodej. Vyšly na maxi singlu. S Karlem Gottem to bylo fajn, pohodová spolupráce. Muzikanti mě přijali mezi sebe, dokonce jsme hráli na zkouškách funky jen tak pro zábavu, což prý běžné nebylo, jak jsem se z úst spoluhráčů později dozvěděl.

V jaké kapele vás to nejvíc bavilo?
Kapely „neprožívám“. Každá hudba nese své informace a kvalitu. Řekl bych to jinak. Baví mě hrát s vyspělými, svobodnými hudebníky. S nimi lze hrát jakýkoliv styl. Vždy bude s takovými hráči probíhat vyšší stupeň komunikace a přenos informací na pozadí. Za jednotlivými tóny se mnohé skrývá, co je běžnému posluchači upřeno.

Na jakou kapelu chodí více lidí? Na Pražský Výběr nebo Krucipüsk?
Většina kapel hraje na festivalech. To je směs všeho publika. Nedá se říct, které je zrovna to vaše. To by ukázaly samostatné koncerty v klubech. Nějak bych to nesrovnával, snad jenom to bych řekl, že na Krucipüsk lidé do klubů chodí.

Obě kapely mají výrazné lídry Michala Kocába a Tomáše Hajíčka. Srovnejte je. Jací jsou?
Nechci je srovnávat a ani to nejde. Chcete srovnat nesrovnatelné. Ano, jsou oba výrazní.

Tak nesrovnávejte, ale přibližte je čtenářům z pozice jejich spoluhráče. Jaké mají například nároky na své spoluhráče? Dá se říci, že jste s nimi „kamarád“? Co je jejich předností a naopak slabinou?
Oba jsou vyspělí hudebníci. S Tomášem si v Krucipüsku užíváme groove, s Michalem v PV II virtuozitu a jistou aranžérskou rozmanitost. Každá kapela má své fluidum, své vnitřní sdělení. Podle toho jsou dané nároky na hudebníky. Nemluví se o tom, každý ví sám za sebe, co je potřeba. Pokud tohle hudebníci pochopí, jsou hráčsky a lidsky patřičně vybavení, odpadají zbytečné egoistické střety a netrpí kamarádství. Život si tvoří svoji arrange.

Pro kolik jste hrál nejvíce lidí a s kým a kde to bylo?
S Daliborem Jandou pro 35 tisíc lidí někde na Slovensku. Už je to dávno. Tento rok s Krucipüskem na Votvíráku v Milovicích se seběhlo asi 25 tisíc lidí.

Platí, že lidé chodí pořád méně na koncerty? Pozorujete tento trend?
Občas si někdo ze spoluhráčů v kapelách zasteskne. Já to nesleduji.

A platí, že na Moravě jich chodí o dost více než například na severu Čech?
Ano, to platí.

Čím si to vysvětlujete?
To nemám tušení. Možná že se lidi na Moravě chtějí více bavit.

Proč hraje syn na bicí a ne na basu?
Protože já hraji na basu a ne na bicí… (smích) …oba hrajeme na více nástrojů, ale takhle to je, jak má být.

Jak se vám s ním hraje? Co vlastně spolu hrajete jen basa, bicí?
Hraje se mi s ním skvěle. Neřešíme žádné problémy souhry a podobně. Jsme jedna krev a blíž už to nejde. Je to cítit ze všeho, co v hudbě uděláme. Při hře informace probíhají podprahově, stačí jen hrát. Jsme jeden na druhého hned napojeni. Hrajeme: basa bicí a zpěv. Šesti strunná baskytara umožňuje hrát v harmoniích. Kromě toho „R2“ má analogovou a digitální midi cestu. Mohu hrát baskytaru třeba se zvukem kláves. Takže vlastně máme i o další nástroj víc.

Jak vypadá váš koncert?
Je spontánní. Bavíme se.

Kdy a jak jste vlastně vy začal hrát na baskytaru? close zoom_in
Začal jsem hrát ve třinácti letech. Baskytaru mi přinesl strejda Jirka. Jednoho dne řekl: „Tady máš baskytaru. Za jarní prázdniny se na ni něco nauč. Za 14 dní hrajeme“.

Měl jste někdy nějaký vzor?
Ano měl. V začátcích vzor pomůže. Ale v okamžiku, kdy najdete svoji cestu, vzory nepotřebujete.

Kolik baskytar nyní máte?
Dvě čtyřstrunné baskytary, tři šestistrunné - pražcové baskytary a jeden šestistrunný fretless.

Jaká je nejdražší?
Jsou to baskytary postavené na mé ruce. Ušité na míru. Nejde zde o peníze.

Prý dáváte svým kytarám jména? Proč a jaká to jsou?
Vše, co nás obklopuje, má duši. Když tohle člověk připustí, není nikdy sám a věci okolo něho ožívají. Mé baskytary jsou živé bytosti. Proto mají jména: Romeo, Julie, R2, Slapper s přezdívkou „Pohádka“ nebo Mr.Bassman. Jména mi usnadňují komunikaci s nimi. A povídám si s nimi často. Po každém koncertě nebo zkoušce jim podekuji.

Jaká je vaše nejoblíbenější?
Nedělám rozdíly. Každá má svoji povahu, kterou akceptuji. Z toho se odvíjí jejich využití. Například „Julii“ mám rád, a přesto si v poslední době moc nezahrála.

Proč? Na jaký styl hudby zrovna Julii používáte?
Všude tam, kde potřebuji baskytaru bez pražců. Julie je fretless. Její použití není pouze věc stylu, ale spíše osobního vkusu. Umí být jemná v romantických skladbách, ale i drsná v hard core. V Krucipüsku si zatím moc nezahrála, i když o ní uvažuji. Naproti tomu čtyřstrunná Pohádka nehrála skoro nikde. Kromě studií jsem s ní koncerty nehrával. Vždy jsem hrál na šestistrunné basy. Teď na ni v Krucipüsku hraji polovinu repertoáru a baví mě to.

Kupujete si ještě někdy kytary nebo aparát? Nebo vše už dostáváte v rámci spolupráce s výrobci?
Vše v rámci spolupráce nedostávám. Můj současný aparát jsem si například koupil a snil jsem o něm poměrně dlouho. Pokud jde o baskytary, spolupracuji s výrobci na jejich vývoji a to je jiný druh spolupráce, než třeba s distributory. Od toho se odvíjí vše ostatní.

Jaké firmy vám už udělaly baskytaru na míru podle vaší předlohy? A dají se některé normálně koupit?
Firmy K&K a Fibenare. Baskytary se objednají, vyrobí a pak se dají koupit.

Ještě vydáváte audioškoly na baskytaru?
Ano, vydávám, i když mám raději osobní výuku s žákem. Ne vše se na DVD vejde. A nelze reagovat na potřeby žáka.

Jakého jste měl nejmladšího a jakého nejstaršího žáka na baskytaru?
Nejmladšímu asi 13 let, nejstaršímu asi 55 let.

Máte za sebou i hodiny zpěvu. Zpíváte ještě?
Ano, zpívám. Dodržuji i hlasovou hygienu, jinak bych své sólové koncerty „neutáhl“. Hlasové ústrojí je jemné.

close zoom_in Scheufler: Nedostižný virtuóz

Poprvé jsem se s Richardem Scheuflerem setkal v roce 1995. On tedy o tom nevěděl. Já jako čerstvý hráč na baskytaru jsem si totiž koupil jeho audioškolu Slap&Funky.

Byla k tomu kazeta a já si to pouštěl stále dokola. Bohužel, nenaučil jsem se z toho vůbec nic. Hrál jsem do té doby jen trsátkem a baskytarový kouzelník zde hraje jen prsty. Pro mě to je něco neskutečného. Neměl jsem nárok.

Naživo jsem Šíšu, jak mu říkají kamarádi, viděl až v létě, kdy jsme se setkali na jednom z nejstarších festivalů v republice, Čtverec v Dolní Poustevně. Zkušený baskytarista tam hrál s kapelou Krucipüsk a my se skupinou Toxic People jim dělali „předskokany”.

Už tehdy jsme se domluvili na rozhovoru. Nakonec nám to vyšlo až nyní v listopadu. A ani tak jsme ho nedělali naživo, ale po mailu. Sedmačtyřicetiletý Ústečan totiž už bydlí v Praze. Sice mě pozval na rockovou operu Oidipus Tyranus, ale tam jsem se z časových důvodů zase nedostal já.

A co vy? Chtěli byste Richarda Scheuflera vidět naživo? Máte šanci. V ústeckém klubu Doma bude vystupovat se svým třiadvacetiletým synem Richardem (bicí) již toto úterý 22. listopadu.

Jak vzpomínáte na své působení v Anglii? Jak jste se tam dostal a co jste tam dělal?
Vzpomínám na to kladně. Byla to dobrá zkušenost. Měl jsem tam své koncerty, hrál v klubech a na festivalech. Sám i s kapelami. Nikdo mě neznal, nic ode mě neočekával a já cítil svobodu. Byl jsem sám pro sebe a bavil lidi hrou. Nic víc.

Prý jste i natáčel hudební klipy v Africe. O co přesně šlo?
Ano, v Guinei, v hlavním městě Conakry. Byly to klipy ke skladbám „Between Us“ a „In Your Hands“.

Kde nyní bydlíte?
Bydlím v Praze.

Cítíte se nyní více Ústečákem, nebo Pražákem?
Učím se žít bez takovýchto analýz myšlení. Vždy se za nimi skrývá dynamika, která rozhoupává kyvadlo emocí. Svobodný člověk by měl být doma kdekoliv. Těžko se to vysvětluje. Každý máme své stupně připoutanosti k lidem, věcem a místům. V Ústí jsem se narodil. Co bych k tomu měl více říct.

Vaše obě děti se narodily v Partizánske. Jak se to přihodilo? Proč právě tam?
Myslím, že je to příliš osobní otázka.

Dobře, přesto, jaký vztah máte ke Slovensku? Co vás k němu váže?
Mám hřejivý vztah ke Slovensku. Mám tam mnoho přátel, polovinu příbuzenstva, osobní a pracovní život. A jak jste sám řekl, děti se mi tam narodily.