V neděli vám bude osmdesát let. Na kolik se cítíte?
Nějak to neřeším, cítím se dobře. Ty roky neregistruji. Jmenuji se Kulhavá a mám obě kolena umělý (smích). Přesto oproti třeba šedesátce žádný velký rozdíl nepociťuji.

Chystáte oslavu?
Já na to slavení nejsem, ale určitě musím pro známé a děvčata ze Sokola nějaké posezení připravit.

Hned po nedělní oslavě vás čekají děti, protože společně s manželem jim děláte čerta a Mikuláše. Jak jste se k tomu dostala?
Čerta už dělám dlouho, říkám, že to bude tak třicet let, ale možná to je ještě déle. Začínala jsem dělat Mikuláše do školky, pak to musel být děda Mráz. Pak se přidal i můj muž a já začala dělat čerta.

Jaký jste čert?
Hodný. Musím být, když chodíme do školky do Kolonky. Letos to budou mít ve velkém sálu v Dominu.

Máte stále stejný kostým?
Ano, sama jsem si ho udělala, jen si musím upravit čepici.

Loni jste ale nemohla, protože jste byla na operaci kolene, že?
Ano, musel jít manžel a místo mě zaskočil soused.

Co za čerta dostáváte? Dáte si štamprle?
Ne, to bychom nikam nedošli, jsme abstinenti. Já si dělám doma jen vaječný koňak, a to mi stejně všichni říkají, že je to jen mléko. My chodíme gratis.

close zoom_in Jak se vám žije v Předlicích?
Dneska se moc Předlice ani nesmějí říkat. Když řeknu, že jsem z Předlic, hned mě všichni litují, protože tu máme hodně nepřizpůsobivých obyvatel. Proto raději říkám, že bydlím v Kolonii, kde je moc hezké bydlení.

Když porovnáte Předlice dnes a třeba před čtyřiceti lety…
To se nedá srovnat. Předlice byla krásná čtvrť a byli jsme tam hodně aktivní. Byl tam Sokol, v Lidovém domě jsme hráli divadlo atd. Dneska to je mrtvá čtvrť. Dnes když někdo přijede a chce provést Předlicemi, tak je chudák.

Co mu ukazujete za krásy?
Musím ho vzít Předlicemi a tam bohužel není nic ke chlubení. Dříve jsme běhali v lese, ale i tam to je dnes zarostlé.

Přesto tam žijete od svých pěti let a jste jim stále věrná. Jak to?
Trénovala jsem tam na krásných pěšinkách. Narodila jsem se tam, vyrostla jsem tam a v Kolonce se mi líbí.

Otec i sestra vám zemřeli velmi brzy. Otec, když vám bylo patnáct, sestra, když vám bylo devatenáct. Jak jste to nesla?
Sestra ochrnula asi do půli těla, měla nádor na páteři. Zůstaly jsme s maminkou samy a já musela dělat údržbáře na domě. Bylo to těžké, ale společně jsme to s mamkou zvládly.

V Předlicích se nejen vám, ale i všem dětem věnovali učitel Jiří Hynek a listonoš John. Jak na ně vzpomínáte?
Učitel Hynek byl do toho strašně zapálený, například vstával v noci, aby mohl postříkat v zimě hřiště vodou, protože děti chtěly bruslit.

Vaším prvním závodem byl běh na dnešním Mírovém náměstí kolem spořitelny, kde jste zvítězila. Vzpomínáte si na to?
Asi to bylo jen pět set metrů, bylo mi tehdy patnáct let. Dokonce si pamatuji, že jsem měla číslo 11, přitom své číslo z olympiády si nepamatuji.

Získala jste celkem 29 titulů mistryně republiky. Mistrovství Československa jste vyhrála v letech 1951 1961 jedenáctkrát za sebou! Byla jste držitelkou dvanácti národních rekordů na 800 metrů. To se asi hezky poslouchá, že?
Ano, ale jen si myslím, že titulů bylo nakonec jen 28 (smích).

Vrcholem vaší kariéry byl start na olympijských hrách v Římě 1960. Poprvé tehdy byla zařazena do olympijského programu disciplína běh na 800 metrů žen. Jak na to vzpomínáte?
Já jsem si té účasti moc vážila a těšila jsem se i z toho olympijského nástupu, to šel člověku mráz po zádech. Pak pustili holuby, byla to krása.

Bohužel jste nepostoupila z rozběhu, že?
Měla jsem smůlu na silnou konkurenci. Účast dělá ale také hodně.

V Římě jste dostala poprvé opravdické tretry od firmy Adidas. Jak jste k nim přišla?
Nedostala jsem je, doslova jsem je vyžebrala (smích).

close zoom_in Jak to?
Šla jsem tam na stánek Adidasu a vyškemraly jsme si je ještě s jednou pražskou holkou. Dostala jsem hezké zelené adidasky.

Byl to rozdíl?
Určitě, byly lehčí a měly menší hřebíky, ne jako ty naše baga. Běhala jsem v nich asi dvacet let, i přespolní běhy, ještě je mám někde doma schované.

S vámi byl na olympiádě i další Ústečan Bohumil Němeček, který získal v boxu zlato. Pamatujete si na něj?
Ano, znali jsme se a jezdili spolu na srazy olympioniků. On nás vozil autem z Ústí.

Nikde jsem se nedočetl, jestli jste byla někdy na mistrovství světa nebo Evropy. Jak to je tedy?
Na mistrovství světa jsem nebyla, na mistrovství Evropy jsem byla v Bernu. Tehdy jsem měla kliku a dostala jsem se do finále, dokonce si myslím, že jsem byla třetí.

close zoom_in V té době byla asi silná konkurence, že?
Hlavně Rusky byly dobré. Světový rekord byl tehdy asi dvě minuty pět vteřin a já to běhala jen o tři vteřiny pomaleji, což nebylo tolik.

Celou kariéru jste závodila za atletický klub v Ústí nad Labem, zůstala jste mu věrná, i když jste měla spousty nabídek k odchodu do Prahy. Proč?
Mně se v Předlicích moc líbilo. Maminka tady byla sama a nechtěla jsem ji opustit. Měla jsem nabídku do ATK Praha, ale holkám jsem říkala, že tam nepůjdu, že tam stejně nikoho neznám. Nechtělo se mi mezi cizí lidi. Zůstala jsem věrná Předlicím a ústeckému atletickému klubu.

Závodila jste až do 47 let, jste takový atletický Dominik Hašek, že?
Ano, první ligu za ústecký atletický klub jsem dělala velmi dlouho. Už deset let před koncem kariéry jsem odevzdávala trenérovi klubové oblečení, nakonec jsem vždy zůstala. Ale přespolní běhy a podobně jsem běhala ještě v důchodu.

A dnes se chodíte dívat na ústeckou atletiku?
Dělám rozhodčí (smích). Mezi mladými člověk omládne.

Máte vaše medaile a poháry někde vystavené?
Měla jsem v podkroví speciální místnůstku. Ale nakonec jsem ji zrušila a mám to různě v bednách.

close zoom_in Kulhavá: Energická, výřečná, svěží

Bedřišku Kulhavou znám z novin. Skoro pokaždé, když jsme chtěli fotografii čerta, jak chodí na Mikuláše, objednali jsme si právě bývalou atletickou rekordmanku.

Rozhovor s ní jsem chtěl dělat přesně před rokem, aby vyšel také na Mikuláše. Jenže ona v té době byla v nemocnici na operaci kolene. Takže jsem rozhovor o rok oddálil.

„Musela jsem po deseti letech dostat nové umělé koleno,” prozradila, o jakou operaci se jednalo. „Už to chození je na levačku, ale nestěžuji si, nemůže se vše povést,” dodala.

Ale že byste ji viděli pajdat o holi? To ani náhodou!

„O hůl bych se akorát přizabila,” usmála se.

Bedřiška Műllerová, provdaná Kulhavá, se narodila 4. prosince 1931 v Předlicích. V neděli jí tedy bude osmdesát let. Neřekli byste to do ní.
Je stále usměvavá, svěží, energická a výřečná. I když, nejprve rozhovor nechtěla vůbec dělat, protože už ji jeden údajně nedávno vyšel v jednom týdeníku.

„Nejsem žádná hvězda, abych byla pořád v novinách,” smála se.

Naopak, ona hvězda je a zaslouží si být v novinách, aby se o její píli, pracovitosti a elánu dozvěděli i další Ústečané. Je inspirativní. Paní Bedřiško, všechno nejlepší!

Jak jste sledovala kariéru Jarmily Kratochvílové, české nejúspěšnější běžkyně na osm set metrů?
Ona byla později a moc ji neznám, ale obdivuji ji.

V té době asi už dost řádil doping. Co za vás?
Za nás ne. I když, když jsme přijeli na závody do Prahy, tak každý měl svoji šatnu a Sparta a Rudá Hvězda měly šatnu vedle a nikdy nás tam nepustily. My jsme si říkali, že nás tam nechtějí, protože tam baští acylpyrin. Nevím, ale už i tenkrát to začínalo, minimálně v Německu.

A co Jarmila Kratochvílová, myslíte si, že byla čistá?
Nevím, ale ona byla taky takový typ jako já. Pocházela z vesnice a byla takový ras. Byla výjimečná, její světový rekord už drží skoro třicet let.

Byla jste se podívat na Ústeckém půlmaratonu?
Byla jsem se podívat, dokonce jsem byla pozvaná do VIP, nebo jak se to jmenuje (smích).

Neměla jste nutkání běžet?
Měla jsem chuť, ale musím to nechat mladším. Kdybych neměla operovaná kolena, možná bych do toho šla. Chuť k závodění jsem měla velkou.

Měla jste nějaké zdravotní problémy během kariéry?
Jen s meniskem, jinak to šlo. Nosila jsem nákolenku.
close zoom_in

Celý život jste pracovala v pekárně. Jaké to bylo?
Začala jsem v pekárně v Hrbovicích, která už neexistuje. Byla tam balírna čajového pečiva a perníčků. Měla jsem tam pořád pohyb, bavilo mě to.

Uždibovala jste?
Uždibovala, měla jsem ráda sladké. Cukrárna byla pod námi, tam jsem také chodila ochutnávat.

Vy jste pracovala i za vaší největší atletické slávy?
Ano, od šesti do dvou hodin jsem byla v pekárně. Pracovala jsem tam ještě dva roky po dovršení důchodového věku, to se pekárna přesunula do Krásného Března.

Kdy jste se provdala?
Vzala jsem si svého muže v Kolíně, zařídila mi to tam jedna závodnice. Muž byl také atlet, pocházel z Bíliny, tak jsme se seznámili na hřišti. Jeho ženou jsem se stala ve dvaceti šesti. Byla to tajná svatba.

S atletikou začínala v Ústí i vaše dcera Jana, která se stala v roce 1993 v bulharském Borovci mistryní světa v biatlonové štafetě spolu s Adamíčkovou, Knížkovou a Hákovou. Jste určitě na ni také hrdá, že?
To ano. Dcera také běhala osmistovku. Ale pak přešla na biatlon a dnes se jmenuje Vápeníková. Biatlon byl vždy zajímavý a napínavý závod, moje dcera tu štafetu rozbíhala.