Kníže Břetislav I., někdy nekriticky nazývaný jako český Achilles, rozhodně nežil jako světec. Svou přezdívku ostatně nezískal za skutky milosrdenství, ale, jak se na Achilla sluší a patří, za zdatnost válečnickou. Jeho osud je spjat i s Chlumcem na Ústecku.

Tažení do Polska

Události, jež nakonec vyústily roku 1040 k vítězné bitvě u Brůdku na Domažlicku, začaly už o rok dříve. Kníže tehdy vtrhl do Polska, kde vyplenil řadu vesnic a také Hnězdno, kde odpočíval slavníkovský světec a někdejší pražský arcibiskup sv. Vojtěch.

Hnězdno se raději vzdalo bez boje, ale od vyplenění ho to neuchránilo. Stejně tak ozbrojenci vyrabovali chrám se světcovým hrobem. Pražský biskup Šebíř pak nad hrobem sloužil pobožnost. Kolona vozů, nacpaných kořistí na konci tažení, jistě musela být dlouhá.

Císařovo rozhořčení

Co se dělo po válečném tažení se lze dočíst v knize Vojenské dějiny Ústecka, jež sepsal ústecký historik Martin Veselý. „Tyto události pochopitelně vyvolaly vlnu odporu,” píše historik Veselý. „V prvé řadě v Římě, kam se z Čech dostavilo poselstvo, aby před papežem Benediktem IX. a sborem kardinálů obhájilo kroky českého knížete.”

U papeže nakonec kníže dopadl ještě levně. On i jeho kardinálové se dali přesvědčit, argumenty v podobě zlatých mincí zabraly spolehlivě.

Jenže na Čechy si dělal zálusk německý císař Jindřich III. a tomu se Břetislavova polská eskapáda víc, než hodila do krámu. Prohlásil ji za ohrožení zájmů svých i říše a požadoval, jak jinak, satisfakci. Jednání ztroskotala, a tak Jindřich měl, co chtěl. Válku s přemyslovským knížetem Břetislavem. Vytáhl proti němu v srpnu 1040.

Vítězství u Brůdku

Císař se rozhodl, že do Čech vtrhne ve dvou směrech. Část svých vojsk vedl zemskou bránou na domažlické stezce. Jak známo, v bitvě u Brůdku dostal od Břetislava napráskáno. Kníže totiž disponoval solidní výzvědnou službou a informace využil s virtuozitou sobě vlastní.

Zrada a trest

Druhou část vojska pak císař poslal pod vedením markraběte míšeňského Ekkeharda II. skrze Nakléřovský průsmyk na Chlumec. „Jedinou cestou, kudy se chodí přes Srbsko a kde je východ z pomezního hvozdu do naší země přes hrad Chlumec,” jak napsal kronikář Kosmas.

Kníže pověřil obranou této cesty svého družiníka a velmože Prkoše, správce bílinského hradu. „Ten měl k dispozici zřejmě dostatečně silné vojsko k tomu, aby zabránil německému vpádu,” píše dál historik Veselý. „Jeho oddíly byly tvořené jak moravskou zemskou hotovostí, tak posilami z Uher.”

Ekkehard dorazil do hraničních lesů až 24. srpna. Což bylo zvláštní, jelikož na cestu vyrazil z Donína, vzdáleného odsud jen třicet kilometrů. Vysvětlení je nabíledni. Vyjednával o ceně s Prkošem.

Ten pak nerozmístil vojsko v opevněních před Chlumcem a obrannou linii posunul hlouběji do vnitrozemí, tam, kde jak podotkl Kosmas, jsou lesíky nepřátelům schůdné. Ti si samozřejmě tuto volnost pohybu vychutnali a řádili beztrestně podél Bíliny po devět dnů. Nakonec konflikt skončil jednáním o míru.

Prkoš ovšem trestu za zradu neušel. „Břetislav mu nechal vyloupnout oči, useknout ruce i nohy a poté ho hodit do řeky,” dodává Veselý.