Začátkem týdne bylo u nás tepleji než v Řecku, na Telnici se ale prý lyžuje. Moc se mi to nezdálo, a tak jsem vyrazil po stopách sněžného muže směrem na kopec Rudný.

Na točně autobusu po sněhu ani památky, haldy pokácených buků a čisté nebe. Zimní radovánky mi připomněla pouze klouzačka na silnici před uzavřenou hospodou na začátku zimního střediska. Nikde ani živáčka, pusto, prázdno. Slalomák vítal jaro. Kdyby tam nestály dvě přepychové sněhové rolby, tak bych byl vyrazil na houby.

Krátký vlek byl ale v provozu a dva šikovní chasníci tam předváděli sportovní kouzla. „Je to místy dost tvrdé, ale mně to stačí. Stojím na lyžích poprvé v životě a jsem rád, že tu není moc kritických diváků,“ komentoval svou účast Tomáš.

Druhý lyžař byl očividně jistější. Na svahu plnil roli trenéra, rádce, navigátora a psychologa. „Byli jsme se podívat na cvičné louce a toto je jediné místo, kde se dá trochu popojíždět. Včera tu bylo ještě plno dětí, ale dnes to je tak na drsnou procházku s cepínem,“ doplnil kamaráda urostlý Pavel. Vyrazil jsem směrem na horizont, abych ověřil situaci před prvním letošním víkendem. Všechny velké vleky byly nepoužitelné. Na Cvičné louce byl sněhový pás široký přibližně pět až sedm metrů podél lesa, jinak holá stráň.

Vyšplhal jsem po ledových plotnách až na horizont a tam jsem konečně našel hledaný zázrak. Zbytek velkého sněhového iglú mi dodal sil a já pokračoval po lyžařské stezce dál. Pokořil jsem sjezdovku Buben, Macháček, Děčňák i bájný kopec Rudný se svou kótou 796 m. Pravda je však taková, že na brzké lyžování to nevypadá. Sněžná děla čekají na patřičný povel, kdy přijde, se ještě neví.

Zpracoval Miroslav Vlach