Formánek: Byl jsem fracek, zaspal jsem rozhovor s Havlem

Jako novinář jste začínal v předchůdci Ústeckého deníku, v Průboji. Prý jste se pak nepohodl se šéfredaktorem a odešel, jak to bylo?
Já byl jako novinář hrozný fracek. Měl jsem domluvený rozhovor s panem prezidentem Havlem. A já na něj zaspal. To byla jedna z posledních kapek. Zároveň jsem ale dokázal napsat reportáže, o kterých se mluvilo a televize o nich natočila dokument. Asi mi to stouplo rychle do hlavy. Vím, že když mě pan šéfredaktor vyhazoval, tak jsem mu řekl, že se stejně vrátím a všechny si je tady koupím (smích).

Setkal jste se pak s Václavem Havlem?
Bohužel ne. Přezdívka, kterou měl z trutnovského festivalu, Náčelník, na něj přesně sedí.

Po odchodu z Průboje jste založil cestopisný časopis Koktejl, kde jste dělal dlouhá léta šéfredaktora. Jak na to vzpomínáte?
Založil jsem ho společně s Miroslavem Urbánkem, který dal do toho peníze. Jenže ty nestačily, tak jsem si půjčil od strýce Franty15 tisíc a šel do toho s ním zkrátka dřevní doby kapitalismu.

Jak se daří Koktejlu dnes?
Jak jsem stárnul, tak jsem vyhořel. Měl jsem pocit, že už časopisu nemůžu nic víc dát. Ani on mně. Měl jsem pocit, že už jsem všechno viděl a zažil, co člověk může s redakcí zažít. Proto jsem okolo roku 2003 přenechal místo někomu novému a věnoval se naplno psaní. Díky tomu jsem dopsal Prsatého muže, který měl nakonec obrovský a pro mě až nečekaný úspěch. Už se ho prodalo přes sedmdesát tisíc kusů a loni na podzim vyšel už v 11. vydání.

Dnes vás živí psaní knih?
Ano, šel jsem na volnou nohu. Každopádně jsem připraven jak voják v záloze Koktejlu kdykoliv pomoci.

V Koktejlu s vámi spolupracoval Radek John. Jak se vám líbí politická kariéra bývalého ministra vnitra?
Nikdy nehodnoťte politické názory kamarádů, zbytečně by vás mohly rozdělit. Nicméně, Radek pro mě vždy zůstane pevným člověkem, který toho hodně dokázal.

Co vy a politika? Nechystáte se kandidovat?
Nebudu vás děsit, nechystám. Ovšem na základní škole mě pan učitel načapal, jak při matematice švindluji a on mi do žákovské napsal: „Váš syn buď jednou skončí na šibenici, nebo se stane prezidentem.“ Já doufám, že se nestane ani jedno ani druhé.

Sledujete politiku?
Ano, lidi už to přestává bavit. Kdo se dostane do politiky, tak ho to většinou semele. Když zjistíte, že v se Ústí postavilo to a to několikrát dráž než muselo, tak politikům přestanete věřit.

Jak se vám zdá dnešní morálka společnosti? Řídil jste se heslem, které vám řekl spisovatel Arnošt Lustig: „Chceš být slavný, tak buď mravný“?
Člověk se o to snaží, ale žádný Mirek Dušín nejsem. Každopádně mám jedno krédo, že cokoliv špatného nebo dobrého uděláte, se vám jednou vrátí. A taky vím, že když se stýkáte se špatnými lidmi, tak vás ušpiní. Proto se s lotry nestýkám.

Vím, že jste jezdil na trojkolce, skákal z letadla, přešel deštný prales, nebo jste v prvním čísle Koktejlu udělal těsně po revoluci rozhovor s herečkou a komunistkou Švorcovou. Jaké bláznivé věci jste ještě dělal?
Jednou v baru jsme si říkali, že v Ústí chcípl pes. Chtěli jsme rozčeřit stojatou vodu. Řekl jsem, že znám jednoho účetního, který je hodně podobný Woodymu Allenovi. Zrovna v té době zkoušeli od něj v Činoheráku hru Nepijte tu vodu. Takže se to hodilo. Pana účetního jsem přesvědčil, že to bude velká legrace. Z něj dokonce vypadlo, že je navrátilec z emigrace a umí dobře anglicky. Nechal jsem mu obarvit vlasy, sehnali jsme hučku, kterou nosil Woody a byl přesný. Petr Poledňák zavolal do hotelu Vladimir a zarezervoval tam pokoj jednomu americkému herci a režisérovi, který chce zůstat v utajení. Já zase zavolal jednomu fotografovi z ČTK a řekl mu: „Potřeboval bych nafotit jednu slavnou celebritu, ale nikomu to neříkej.“

To se říká vždycky, když to chcete, aby se to rozneslo dál.
(smích). Když účetní alias Woody Allen přijel taxíkem k hotelu, tak tam byla spousta novinářů a televizních štábů. Brečel jsem smíchy. Byl tam i jeden Američan, co byl v rozhlase na stáži a ten brečel doopravdy, prý chtěl Woodyho vždycky potkat a v USA se mu to nepodařilo, až tady v Ústí. Všichni to dali do novin a bylo to i v televizi. Fakt sranda.

Na svém webu píšete, že bydlíte v malé vesničce Malá Tatimerz v Českém středohoří. Kde to je? Na mapách jsem ji nenašel.
Je to nejmenší vesnička v Českém středohoří a jsem rád, že jste ji nevypátral (smích). Zatím mě tam vypátrali jen dva čtenáři. Jeden chlapík mi v deset večer bouchal na vrata a říkal, že se s ním rozešla žena, která má hrozně ráda mé knihy. S vodnatýma očima mě poprosil, abych mu pro ni podepsal všechny svoje knihy s nějakým krásným věnováním. Tak jsem napsal: „Takto milujícího manžela jsem ještě v deset večer u mě na samotě v lese nepotkal. Máte štěstí!“ Dodnes ani nevím, jestli se k němu vrátila.

Jak se vám na samotě u lesa žije?
Jsem samotář. Mám dvě rozdílné polohy, jednou dokážu tančit na stole v baru, ale pak mám chvíle, kdy chci být sám. K psaní potřebuji inspiraci a tu mám tam.

A tam žijete s dcerou a manželkou? Přeci jen dospívající dcera určitě ráda chodí do společnosti.
O svých soukromých věcech píši občas na stránkách svých knih, ale to jsou tak jediné stránky, kterým se svěřím.

Jako inspirace pro knihu Prsatý muž a zloděj příběhů vám sloužil ostrov Siberut nedaleko Sumatry. Říkáte, že tam jsou lidé zakonzervovaní v čase změnilo se to tam od doby, kdy jste tam byl poprvé a naposled?
Mě fascinuje, že například v Jižní Americe jsou kmeny, které ještě před třiceti lety neznaly bělocha. Ale když tam nyní přijedete, tak ten kmen prakticky neexistuje, nebo žije úplně jinak než jeho předci. To společenství je často úplně rozvrácené civilizací. Naopak v Indonésii, necelých 150 kilometrů od celkem vyspělé civilizace, existuje malý ostrov Siberut, kde lidé už od 17. století vědí, že existuje nějaké Areu, nějaké daleko, kde dnes lidé létají ve velkých ptácích a jezdí v plechových kouřících krabicích. A přitom dodnes si udrželi svou svébytnost, kulturu a zvyky. Za posledních deset let se změnilo jen to, že začali nosit trička. Dříve jsem z toho byl smutný, ale dnes už to beru. Jsou věci, s kterými prostě nic neuděláte. Pořád to pro mě budou lovci, dokud budou mít své rituály, tradice a jazyk.

Vezl jste jim tam nějaké dárky z civilizace?
Určitě, korálky, háčky na ryby, tabák, nebo čaj a rýži.

Na Siberutu jste podstoupil i šamanský rituál zasvěcení. Samotné šamanské zkoušky jste prozatím nevykonal. Kdy se na ně chystáte?
Vše má svůj čas. Teď nemám to puzení, zatím to ve mně jen dříme. Ale jednou se tam vrátím. Chci se naučit všechny rituály, posvátné písně, transové tance, poznat léčivé rostliny, abych se stal šamanem a mimo jiné mohl zjistit, zda opravdu jako kouzelník dokážu létat mimo své tělo, prostor a čas. Hovořit s dušemi zemřelých… Každopádně Siberut je jediné místo na Zemi, kde se kromě Čech cítím jako doma. I když tam asi v šamanské čelence vypadám jako u nás černoch v moravském kroji.

Korálky, náramek a tetování

Josef Formánek přišel na rozhovor do redakce Deníku v teplé bundě. Ani si ji nechtěl sundat. Po dvaceti minutách už to ale nevydržel a odložil si. Částečně odkryl své tetování. Pak jsme si ještě povídali další hodinu.

Patnáct let nosí na rukou červené a žluté šamanské korálky z ostrova Siberut. Prý ho chrání před zlými duchy. „Těmto věcem buď věříte, nebo nevěříte. Já tomu věřím. Tam o těch věcech nepochybujete, u nás je to někdy jiné, přesto bych si nedovolil ty korálky rozstříhat a sundat.“ Mezi korálky nosí i modernější umělohmotný náramek, přesně ten, co nosí sportovci. „Dostal jsem ho od kamaráda k narozeninám,“ usmál se.

Josef Formánek

Narodil se 16. června 1969 v Ústí nad Labem
je český prozaik, reportér, redaktor a cestovatel
má dceru Karolínu
vystudoval Střední zemědělskou technickou školu v Roudnici
pracoval jako pomocný mechanizátor na statku v Libouchci
po vojně chvíli dělal v jednom týdeníku, poté jako reportér v Průboji
roku 1992 založil geografický magazín Koktejl
stál také u zrodu časopisů Oceán, Everest, vymyslel Fénix, Kleopatru, Nevěstu a časopis pro děti Říše divů, dnes funguje jen Oceán, Everest a časopis Psí sporty
procestoval přes třicet zemí světa
napsal čtyři knihy: Prsatý muž a zloděj příběhů ( 2003 nejúspěšnější debut desetiletí román také čtenáři nominoval i do svých 100 nejoblíbenějších knih v anketě Kniha mého srdce), Létající jaguár (2004), Mluviti pravdu (2008), Umřel jsem v sobotu (2011)

Procestoval jste asi třicet zemí? Kde se vám nelíbilo?
Mně se líbí všude na cestách. Jak sedím v letadle, všechno ze mne spadne. Když vedle vás někdo sedí a zeptá se, kdo jste, tak můžete být, čím chcete. Jsou to výlety do jiných životů. Pravdou ale je, že mě v současnosti přestávají lákat arabské země.

Proč?
Vyhraňují se ke všemu evropskému. Nelíbí se mi, že v Teplicích se musí hlasovat, jestli tam bude stát mešita (byl bych pro), ale současně se mi nelíbí, že kdybych chtěl postavit kostel v Íránu, tak mě tam nejspíš rovnou ukamenují. Byl jsem vždy humanista a antirasista, ale čím jsem starší, tak chci, aby se všem měřilo stejně.

Kde se lidé na světě nejvíce usmívají?
Co jsem já poznal, tak na Srí Lance a v Thajsku. A v Indii! Tam mě fascinovala ta obrovská chudoba v kontrastu s těma usměvavýma očima. Smířenost s osudem. Prosté bytí …

Vaše druhá kniha Létající jaguár vyšla roku 2004. Vznikla v rekordním časovém rozmezí. Vsadil jste se se svým nakladatelem, že novelu napíšete za 12 hodin. Stihl jste to ještě o 41 minut dříve. Váš nakladatel pak za dalších 12 hodin knihu vydal a rozvezl. Jde stále o nejrychleji napsanou, vytištěnou a distribuovanou knihu na světě?
Nesleduji to, ale myslím si, že ano. Důležitější však je, že se mi i teď po letech líbí. Přestože vznikla tak rychle, je v mých očích rovnocenná mým dalším knihám.

Poslední vaše kniha vyšla nedávno a jmenuje se Umřel jsem v sobotu. Jak se prodává?
Přesná čísla nevím, ale osobně z ní mám velkou radost. Lidé mi píšou na facebook nebo na www.josefformanek.com, že i když to je velice temná a hororová knížka, tak se těší na další.

Napsal jste i scénář pro televizní film, podařilo se ho zrealizovat?
Zatím ne. Za to však režisér Dan Svátek chce natočit celovečerní film podle mé třetí knihy „Mluviti pravdu“, ale musel by sehnat asi 350 milionů korun. A to není sranda.

Většina kapel má svá nejprodávanější alba na začátku, stejně jako vaše první kniha je nejprodávanější. Čím to je?
Prsatý muž je v prodeji už osm let, kdežto kniha Mluviti pravdu až od roku 2008, přesto už vyšla ve třetím vydání a prodalo se jí skoro třicet tisíc. Dokonce i Létající jaguár teď bude mít už páté vydání a devět tisíc prodaných kusů. Mé knihy nejsou sezónní záležitostí, prodávají se pomalu, ale pořád. Takže se mě zeptejte za pět let.

Také máte se svým vydavatelem domluvu na padesátiprocentním podílu z prodeje vašich knih jako bývalý premiér Jiří Paroubek?
To nechám bez komentáře (smích). Jen jednu poznámku. Má poslední kniha Umřel jsem v sobotu byla minulé Vánoce teprve čtrnáct dní v prodeji a v jednom knihkupectví v Brně mi říkali, že už prodali 56 kusů. Pak jsem četl v novinách, že v podobně velkém knihkupectví v Brně za celý rok prodali Paroubkových knih sedm kusů.

Jaké tedy podmínky jste si dal u svého vydavatele?
Aby mi platili včas a nemusel jsem to hlídat. Aby nabízeli moje knihy i zahraničním agenturám a aby mi zřídili v budově nakladatelství soukromou kuřárnu, protože tam mají všude zákaz kouření. Musím říci, že tu poslední podmínku stále nesplnili.