Říká se, že jste byl první diskžokej v Ústí. Jak jste vlastně začal pouštět hudbu?
První Dj v Ústí? Tak bych to zrovna neformuloval, je ale pravda, že jsem v Ústí byl asi první, který zkusil pouštět hudbu a doprovázel ji slovem. Udělal jsem ten první pokus. Poslouchali jsme rádio Luxemburg. V roce 1966 jsme také chtěli založit rádio, v té době jsme hltali hlavně hudbu Beatles a Rolling Stones. Rádio nám vnuklo myšlenku pouštět desky a komentovat to. V Horově ulici byla jedna klubovna, kde jsme uspořádali ten první nesmělý pokus s pouštěním desek a mluvením do mikrofonu. Bylo tam asi dvacet lidí, nejvíc se tancoval takzvaný šejk. Z textu na plakátě jsme pak měli průšvih.

Co jste pouštěli za písničky?
Něco od Small Faces, každopádně to byly jen zahraniční písničky, třeba Elvise a co jsme sehnali. Moc toho tady tehdy nebylo.

Dobře, kdy jste tedy začal hrát na nějaké úrovni?
Vrátil jsem se k pouštění desek, když jsem pracoval v armaturce, kde jsem se seznámil s Mirkem Haškem. Právě on je ústecká Dj legenda. On byl i první profesionál, dokonce se vykašlal i na práci. Znal jsem ho jako muzikanta, hrál se skupinou Kings a Bonifanti. Když zjistil, že nejsem udavač, tak jsme se skamarádili. Začal jsem s ním jezdit, pomáhal jsem mu jako řidič, nebo zvukař. Vždy mě nechal část diskotéky zahrát a já si pak udělal přehrávky.

Jak vypadaly ty přehrávky?
V té době jsem musel hlavně znát ústavu Sovětského svazu, která byla nová. Přehrávky se skládaly z politického přehledu, pak všeobecný literární a politicko-ekonomický přehled. Když jsem složil tyto písemné testy, tak jsem se dostal k praktické zkoušce. Na jevišti byla aparatura a před komisí, kde tehdy seděl například bavič Petr Novotný, jsem předvedl krátké vystoupení. Komise mi do toho mluvila, třeba křičeli různé hlášky od diváků a koukali, jak reaguji.

Co jste jim tam pustil?
Jenom české písničky, jiné by neprošly. Na diskotékách jsme měli striktně daný poměr, jakou smíme pouštět hudbu tehdy to bylo tuším 80 % hudbu ze socialistického bloku, 20 % zbytek světa. Obcházeli jsme to. Tehdy se daly sehnat východoněmecké, polské nebo bulharské desky. A nakonec stačilo, když tu desku vydali v nějaké socialistické zemi, takže já měl například z NDR Suzi Quatro, nebo Bonnie Tyler. Po přehrávkách jsem mohl hrát pod Krajským kulturním střediskem a začal jezdit po celém kraji.

Kam jste jezdil nerad?
Například do Varnsdorfu, tam jsem byl jen dvakrát. Každý rajon byl specifický, kdokoliv tam přijel cizí a nehrál podobné věci jako místní Dj, tak měl peklo. Mně tam i vyhrožovali.

Jak to?
Nechtěl jsem jim pustit ty jejich písničky a pak jsem je dorazil Karlem Gottem (smích).

Stalo se někdy, že by došlo i na fyzický kontakt?
Ano, zrovna v tom Varnsdorfu jsme tam měli připravené židle, kterými jsme se chtěli bránit. Nejvíc mě ale naštvali, když na mě křičeli kašpare. Naštěstí mě do Varnsdorfu na mou prosbu pak přestali posílat.

A kde naopak se vám hrálo dobře?
Doma v Ústí. Mirek Hašek hrával v Družbě, já hrával na náměstí ve svazáckém M klubu. V Bílině bylo týden dopředu vyprodáno, v Žatci se mi také hezky hrálo, v neděli odpoledne byl zase plný kulturák ve Štětí. To byly hezké štace. Někdy s námi jezdili na akce jako hosté zpěváci, například Jiří Schmitzer, Jiří Hromádka nebo Viktor Sodoma. Byli to hosté diskotéky a měli na ní dvacetiminutový blok.

Dalo se hraním živit?
Ano, dalo. Ale stejně jsem u toho ještě pracoval v armaturce, kde jsem bral asi 1700 korun měsíčně. Honorář za jedno hraní jsem měl 120 korun plus amortizace a cesťák.

Karikatura: Vít Suchevič.

Kolik tehdy stála deska?
Singl kolem stovky, celá deska kolem tří stovek. Jezdili jsme na burzu. Například kamarád z Liberce to vozil z Kypru. Mirkovi Haškovi chodily desky ze zahraničních vydavatelství.

Prý to měl domluvené, je to tak?
To nevím. Já se taky jednou o to pokusil a je pravda, od nějakého Petra Polívky od firmy RCA Victor mi sem tam přišlo z Ameriky pár desek. Jinak se desky kupovaly od emigrantů nebo šífáků.

Jezdil jste také na burzy?
Já nikdy desky neprodával. Na samotné burze jsem byl v Praze asi dvakrát, ale bylo to nebezpečné, vždycky to tam honili policajti. Nyní jsem si to připomněl v seriálu Vyprávěj, přesně tak to chodilo.

Jaký byl váš největší honorář? Třeba dvacet tisíc za akci?
V životě ne. V těch sedmdesátých letech jsme jezdili i dvojáky, takže jsem dostal 240 korun plus amortizaci. Ovšem i za socialismu jsme pak z amortizace museli platit daň a dělat přiznání!

Jak se měnil hudební vkus návštěvníků diskoték?
V sedmdesátých letech se hrála spíše zahraniční hudba ABBA, Boney M, Nazareth atd. Rocková muzika byla spíše v menšině. Po roce 2000 je to jinak, lidé si spíše chtějí zazpívat česky s Michalem Davidem, Kabátama, nebo Lucií. Například v Ústí byl pořad Strašidelný zámek, kde se zase hrály písničky z pohádek. Já nejsem příznivec techna a hip hopu, to jsem nikdy moc nepouštěl.

Jakou písničku pustíte, když chcete, aby se nálada v sále zvedla a začalo se tančit? Máte nějakou jistotu?
Většinou zaberou všechny staré rychlé písničky od Michala Davida, pak Sladké mámení od Vondráčkové. Zabírá také ABBA a Boney M. Je zajímavé, že třeba Holky z naší školky, velký hit za socialismu, dnes už neletí.

A Karel Gott nic?
Ne. Od něj pouštím jen Trezor, který znají lidé z Pelíšků.

Živou muziku nic nenahradí!

Příjemnou hodinku jsem strávil s Víťou Suchevičem. Za měsíc mu bude jednašedesát, ale na diskotékách to válí dál. Na plese všech Ústečanů jsem byl osmkrát a vždy na nějakou dobu si „odskočím“ na diskotéku, kde je králem právě on. Dnes tomu nebude jinak. Prý naposledy.

Zajímavé je, že nikdy nehrál na žádné svatbě. „Tvrdím, že živou muziku nic nenahradí. A na svatbě má být živá kapela,“ uvedl. Já s tím naprosto souhlasím.

A on sám jestli někdy na něco hrál? „Jednou na základce jsme chtěli založit kapelu, aniž bychom na něco hráli. Mně byla určena baskytara, ale nikdy jsme to nerozjeli. Takže já vždy hrál jen na gramofon.“
VÍT SUCHEVIČ

Narodil se 28. února 1951 v Ústí, mládí prožil až do maturity v Ústí (Střední všeobecné vzdělávací škola Jateční), pak byl dva roky na vysoké škole zemědělské v Českých Budějovicích

1972 - 1974 na vojně, první zaměstnání v severočeské armaturce, tam poznal i ústeckou diskžokejovou legendu Mirka Haška

v roce 1975 si udělal přehrávky a začal hrát profesionálně, když dcera nastoupila do první třídy, tak v roce 1985 s hraním skončil, opět začal až v roce 2000, dnes už hraje jen výjimečně, nyní pracuje na úřadu městského obvodu centrum jako referent

má dvě děti, dceru (zpívala u Kobrleho v ústeckém sboru) a syna (raději poslouchá hudbu z desek)

Jak často střídáte rychlejší písničky s ploužáky?
V sedmdesátých letech to bylo jasné. Hrálo se 45 minut, pak 15 minut pauza. A když se hrálo, tak čtvrt hodiny rychlý, 15 minut pomalý a zase čtvrt hodiny rychlý písničky. Ale to se hrály tři hodiny. Dnes jsou celý večer a měním tempo podle nálady. Například ke konci, když lidé začnou z parketu mizet, tak tam dám ploužák a oni se obejmou a zůstanou. Každopádně gró diskotéky jsou rychlé písničky, na které se dá řádit.

V jakém období chodilo na diskotéky nejvíce lidí?
Já jsem začal dělat diskotéky v roce 1975 a až do roku 1985, kdy jsem skončil, tak nebyl problém s neúčastí. Lidé chodili, jen tam mohli slyšet zahraniční muziku, kterou rádia nehrála. Pak jsem se k pravidelnému pouštění desek vrátil v roce 2000 a lidí také chodilo dost. Jen se změnil repertoár. Přeci jen chtěli lidé spíše českou hudbu z osmdesátých let a zavzpomínat si. Nikdy jsem se s nezájmem lidí tedy nesetkal.

Karikatura: Vít Suchevič.

Pro kolik lidí jste hrál nejvíc?
Nejvíc asi v kulturáku v Bílině. Tam bylo často totálně natřískáno. Týden dopředu bylo vyprodáno.

Dbal jste na svou image?
Ne, jen jste nemohl přijít odrbaný. Někdy jsme museli mít oblek. Například když přijela ruská delegace z Vladimiru. Já tvrdošíjně pouštěl jen české písničky, až za mnou přišel jeden papaláš a říkal: „Dej už pokoj s tímto, dej už tam nějaké cizí písničky, Rusové je chtějí slyšet.“ (smích)

Poznávali vás lidé na ulici?
V sedmdesátých letech jsem si já i ostatní Dj užívali svou část regionální popularity. Někdy se stávalo, že na mě pokřikovali romští spoluobčané, které jsem neznal Nazdar Víťo. Manželka se mnou v té době „nechtěla chodit po ulici“ (smích).

Jak se díváte na dnešní Dj, kteří hudbu mixují a následně tvoří?
My jsme do písniček vždycky mluvili, museli jsme si sehnat všechny informace o interpretovi i o písničce. Dnes diskžokejové nemluví, pořád koukají na gramofony a drží si sluchátka. Každá doba má to své.

Jak vás ovlivnil technický pokrok? Začínalo se s deskami, pak byly pásky, kazety a cédéčka. Dnes někde už jen počítač s MP3.

Já hraji nyní z cédéček, ke kterým jsem přešel od desek. Ale těch jsem stále zastánce. Deska má kvalitnější zvuk, přestože to praskalo, přeskakovalo. CD je moc učesané a moc technické. Hlavně, dříve, kdo měl originál desku, tak byl někdo! Zase z CD je hraní mnohem pohodlnější.

Kolik jste měl v životě desek a CD?
Desky jsem všechny prodal, na půdě už jich mám jen pár. Ale měl jsem jich celkem něco mezi třemi a čtyřmi stovkami. Cédéček mám podstatně více, něco kolem dvou tisíc.

Vy jako dýdžej můžete používat zkopírovaná cédéčka?
Tomu dodnes moc nerozumím. Bylo řečeno, že pro sebe si kopii můžete udělat. Vypálená cédéčka moc nemám, jen to, co je nedostatkové zboží, ale pak stejně dělám vše pro to, abych to měl v originále.

Na všech CD je stejně většinou napsané: Zákaz veřejného šíření. Jak se s tímto vypořádáváte?
Já to neřeším, to je problém pořadatele akce, který by měl platit poplatky ochrannému svazu.

Prý jste ani jednou nevynechal Ples Ústečanů, který se dnes koná popatnácté. Je to pravda?
To je pravda. Jen bych připomněl, že ze začátku jsme hráli společně s Mirkem Haškem. Jsem kamarád s pořadatelem plesu Zdeňkem Kymličkou, který mi už na Krajském kulturním středisku dělal „tátu živitele“ a tak s ním táhnu dál. Dnešní ples bude už patnáctý a koná se v roce šedesátých narozenin Zdeňka a to je pro mě signál aby byl poslední. Už chci skončit.

Zkoušíte před hraním?
Ne. Jen jsem si vždy musel nové písničky naposlouchat, abych věděl, o co jde. Psal jsem si na obal, jestli jde o rychlou nebo pomalou písničku.

Děláte si pořadí písniček, jak je budete na plese pouštět?
Ne, vždy pouštím písničky podle nálady. Ze začátku tam dám CD s výběrem nějakých písniček a když pomalu lidé začnou tančit, tak začnu mluvit a hrát podle pravidel. Hodně se hrají písničky na přání a tak by se scénář nedal stejně dodržet.

Je nějaký typ návštěvníků, kteří vám vadí?
Ani ne. Pouštím i písničky na přání, když je mám. Ožralové byli vždy nepříjemní, dnes vám aspoň nepadají do aparatury, protože jste za pultem. Každopádně nemusím typy, co si chtějí neustále povídat o nesmyslech.