Psal se rok 1992 a malá privatizace byla v plném proudu. Většina státních podniků byla takzvaně „transformována“ do soukromých společností. Čeština v té době sice ještě neznala termín „tunelování“, ale v budoucnu se tato bouřlivá doba jistě zapíše do učebnic dějepisu jako začátek zlaté éry pro nabytí, získání, ale spíše „urvání“ majetku jakýmkoliv způsobem. Dopláceli na to nejen lidé „tam dole“, ale i stavby.

Některé bylo možné později vyléčit jen demolicí. Důvodem demolice pěti objektů čp.2, 4, 6, 8 a 10 v ulici Sklářská a dvou objektů čp. 5 a 7 v ulici Kekulova v Předlicích byl jejich zchátralý stav.

Střelmistr Petr Mikula, jenž se na akci podílel, vzpomíná: „Poslední majitel Státní statek Ústí nad Labem objekty opustil již v roce 1990. Objekty ležely v Předlicích. Proto byly všechny místnosti velice důkladně vyrabované. Vše železné skončilo ve sběrnách a dřevo posloužilo místním občanům jako levný zdroj topiva.“

Při odstřelu dělníci nepoužili komplexní protiprachovou ochranu, ale geotextilii natáhli pouze do úrovně prvního patra jen jako opatření pro zachycení rozletu zdiva z destrukčních řezů. V okolí nebyla žádná bytová zástavba, kterou by mohl prach poškodit.

Vrtací práce začaly v červenci 1992. V objektech pracovníci pomocí vzduchových vrtacích kladiv poháněných dieselovými kompresory navrtali během dvou měsíců 6 614 vrtů o hloubkách od 17 do 65 cm.

Technické řešení projektu odstřelu spočívalo v usměrnění pádu objektů do dvorních traktů, aby došlo k minimálnímu zavalení přilehlých komunikací sutí z rozvalu. V sobotu 24. října v 7 hodin zahájilo šest střelmistrů a deset pomocníků pod vedením technických vedoucích odstřelů nabíjení vrtů. Ve 22.30 hodin bylo ve vrtech uloženo 444 kg trhaviny Perunit 28 a 50 kg trhaviny Permonex V 19 a všech 6 614 elektrických rozbušek DeM-S bylo propojeno do 24 samostatných okruhů.

Poté „nabité“ objekty až do ranních hodin pracovníci hlídali. Petr Mikula k tomu dodává: „Už během vrtání měli moji chlapi spoustu práce s vyháněním místních obyvatel, kteří se do objektů ze zvyku chodili zásobovat dřevem na topení nebo železným šrotem do sběru a někteří i přespávat. Bylo nutné během nabíjení, a hlavně během nočního hlídání, vyčlenit mnohem větší počet lidí, než bylo obvyklé na střežení. Od 23. hodiny, kdy bylo ukončeno nabíjení, až do ranních hodin, muselo 10 lidí střežit objekty a bránit místním ve vstupu. Ještě i po půlnoci se okolo objektu pohybovalo několik desítek místních obyvatel, většinou vybavených dvoukoláky. Někteří se pokoušeli hlídače tzv. ukecat, ale někteří se snažili hlídače obelstít a vniknout do objektů nepozorovaně. Proto jsme si všichni docela oddechli, když v neděli 25.10.1992 v 10 hodin šly objekty k zemi.“

Komíny padajících domů si naposledy zakouřily a po dvouměsíčním vrtání zbylo za několik vteřin ze sedmi domů jen přibližně 4 000 tun suti.

Práce na jejím odklízení začaly ještě týž den. Do 14 dnů zde zbyla jen vyčištěná plocha.