Jejich demolice je součástí širšího plánu sanací území, jež jsou zasaženy těžkými ekologickými zátěžemi. Ty zde vznikaly postupně, za celou dobu existence ústecké chemičky.

Wolframka padne

Podle Marie Logrové, mluvčí Spolku, konkrétně padne bývalá výrobna kyseliny wolframové a ledonů. „Ty jsme ukončili před víc jak deseti lety,“ uvedla Logrová. „Sanované území upravíme do podoby volné plochy, Spolchemie zde nepočítá s žádnou výstavbou nových chemických technologií.“

Sanace si vyžádá náklady ve výši 113 milionů korun, o něž byla v závěru loňského roku navýšena původně schválená částka na odstranění ekologických škod ve Spolku. Demolice všech objektů dělníci dokončí v závěru března, konec celé akce a vytěžení kontaminované zeminy je plánováno na červen letošního roku.

Bývalý zaměstnanec Spolku Jiří Křička, jako spoluautor historické knihy Dílo sedmi generací, uvedl, že řádná výroba kyseliny wolframové byla ve firmě zahájena v roce 1949. „Od roku 1962 se ve Spolku vyráběl práškový kovový wolfram z oxidu wolframového redukcí vodíkem,“ píše Křička.

S vývojem petrochemických způsobů zpracování ropy a zemního plynu se snižovaly požadavky na spotřebu wolframu pro katalyzátory. Strukturální změny v hutnických podnicích a s tím související obchodní vztahy přinesly i snížení poptávky po kovovém wolframu. Výroba pak ustala zcela.

Sanační plán

Historie sanací v chemičce se datuje do 90. let. Stát zdejší zamořenou půdu zahrnul do seznamu ekologických škod, které se financují z peněz získaných z průběhu privatizace.

Jak potvrdil ředitel úseku Infrastruktura Spolku Jan Dlouhý, demolované výrobní provozy a území stát zařadil do sanačního plánu už v devadesátých letech. „Sanace podloží měla být provedena nedestruktivní metodou,“ uvedl.

„Ta se ukázala jako málo účinná. Z tohoto důvodu musela firma přistoupit ke změně technologie ve smyslu likvidace objektů a následného odtěžení zeminy až do hloubky čtyř metrů,“ přiblížil metodu sanace Dlouhý.

Průmyslový skanzen

Ústecký historik Martin Krsek si myslí, že by stálo za to, aby někdo prozkoumal historickou dokumentaci demolovaných objektů. „Mohou se tam objevit i docela zajímavá jména architektů,“ podotkl.

Areál Spolchemie by se dal s trochou nadsázky označit za průmyslový skanzen. Režisér Viktor Polesný tu například natáčel svůj film Milenci a vrazi, který vznikl na námět stejnojmenného románu Vladimíra Párala a který se shodou okolností odehrává zčásti v ústecké chemičce od šedesátých let do roku 1989. Vybral si ji nejen kvůli autentičnosti místa, ale i kvůli autentičnosti historických reálií.

Podobný názor jako Krsek má ostatně i ústecký architekt Matěj Páral. „Ten demolovaný objekt podle vzhledu odhaduji někdy ze sedmdesátých let dvacátého století, asi paralelně k zimnímu stadionu a podobně,“ myslí si.

„Zajímalo by mě, jestli chemička vpustí na tyto plochy město, tedy umožní rozšířit městskou zástavbu tímto směrem, například pro nějaký hypermarket,“ dodal Páral.