Je rok 1944. Válka je pro Němce prohraná. S tím se ovšem nacistické špičky nechtějí smířit a ženou na jatka to nejcennější, co národ má. Své děti a mládež. Posloužit mají jako záškodnické jednotky, pojmenované wehrwolf, nebo také werwolf.

Verze možného odboje proti Spojencům původně vznikají dvě. Jednu připravil generál Reinhard Gehlen ze zpravodajského oddělení wehrmachtu, pozdější první prezident Spolkové zpravodajské služby (Bundesnachrichtendienst). Další verzi nechal vyhotovit Heinrich Himmler, říšský vedoucí SS. Na podzim roku 1944 akce „W“ odstartovala.

To se týkalo i Ústí nad Labem. Už v lednu 1945 vybraní hodnostáři Sudetské župy na Ústecku jednali o činnosti wehrwolfů v českém pohraničí. Touto dobou začala na území Třetí říše vznikat síť tajných skladů pro budoucí německé partyzány, přičemž hlavním skladem zbraní a třaskavin v Sudetech se stal zámek v Krásném Březně.

Zrůdná propaganda

V polovině února 1945 si ústecký vládní prezident Hans Krebs nechal svolat zástupce německé mládeže z Ústecka do místní Turnhalle. „Říše je ve smrtelném nebezpečí. Odvrátit je může jedině Hitlerova mládež. Vycvičíme vás k boji. Naše vítězství je jisté a velká budoucnost pro každého z vás je zaručena.“

Veliteli školy ústeckých vlkodlaků se stali třicetiletý bannführer 602. praporu Hitlerjugend Heinrich Winkler s menší válečnou zkušeností z tažení wehrmachtu ve Francii a ústecký kreisleiter NSDAP Rudolf Schittenhelm. Hlavním sídlem akce „W“ se stal dům HJ v ulici Velká Hradební.

Výcvik začal v březnu roku 1945. Instruktáž prováděli vojáci s válečnými zkušenostmi z wehrmachtu, SS a námořnictva, kteří se vrátili jako invalidé, nebo vojáci, léčící si zranění v ústecké nemocnici. Výcviku se účastnili většinou mladí lidé ve věku 16 až 29 let, z 602. praporu Hitlerjugend a 602. podžupy Bund deutschen Madel (Svazu německých dívek).

Chlapci cvičili na zámku v Krásném Březně, dívky v Krásném Lese. Na zámečku, který na začátku okupace posloužil jako shromaždiště židů deportovaných z ústeckého okresu.

Všichni ve „vlkodlačím hnízdě“ dostali školení, jak správně střílet z ručních zbraní, potichu zabíjet, přepadat kolony, šifrovat, ničit vlaky, budovy a mosty, jak používat systém stopařských značek, jež je měly v lesním terénu dovést k jejich skrýším. Ty sloužily jako bojové tábory, případně skladiště zbraní a potravin, většinou v tehdy odlehlých lokalitách Labských vrchů, Českého středohoří a Krušných hor.

Nalezeno jich bylo zhruba patnáct, ale i dnes se objevují malé depozity zbraní. Například ústecký sběratel a bývalý voják z povolání Martin Hricko se pokouší mapovat poválečnou činnost werwolfů a mezi jeho nálezy patří mečový poklad v hodnotě 40 tisíc korun, unikátní německý samopal MP 3008, pistole Walther a podobně. „Je potřeba vědět, co hledat. Jednou jsem musel jít třikrát, než jsem depozit našel,“ uvedl.

Před hledáním těchto skladů ovšem varoval v magazínu Zbraně a náboje ústecký historik Jan Havel, který se podrobně činností werwolfů na Ústecku zabýval. „Ve výzbroji ústeckých werwolfů se nacházely i skleněné antimagnetické miny.“

Útěk velitelů

Počátkem května roku 1945 přišel čas, kdy by měli werwolfové zasáhnout do bojů. Čekali ve svých operačních táborech na rozkaz. Ten ale na Ústecko nikdy nedorazil. Winkler totiž se svou milenkou i sekretářkou Lise Zenkertovou a spolu s nimi nadporučík Kurt Danielovski totiž 7. května 1945 utekli na západ. Naposledy je spatřili 17. října 1945 na Hoře Sv. Kateřiny. Winkler tak opustil nejen své podřízené, ale i manželku a dvě děti.

Mladí chlapci a dívky se nakonec rozešli domů už 11. a 12. května. Spolu s nimi i třicítka patnácti až šestnáctiletých německých chlapců ze Spiše na Slovensku, kteří na Ústecku původně pobývali jako učni na praxi. V noci odešli z bojového tábora směrem k městu, obtíženi panzerfausty. Co se s nimi stalo, není známo.