Plašil: Kvitová bude světovou jedničkou, Berdych ne

Nejvíce známý jste se asi stal po komentování loňského Wimbledonu, který vyhrála Petra Kvitová. Poznávají vás lidé po hlase?
Ano, Petra Kvitová nabaluje pozornost, takže možná ano, i když například kamarádi mi vždycky říkali, že mluvím do rádia trochu jinak než v soukromí.

Jak byste popsal nejlepší českou tenistku Petru Kvitovou?
Není to žádná nafoukaná barbína, spouští u ostatních lidí sympatie. Směje se přirozeně, ve chvílích, kdy je to krásné. Má to v sobě díky výchově, protože když mluvíte s paní Kvitovou nebo jejím manželem, poznáte, proč je Petra taková, jaká je. Hodně se mi líbil názor paní Motlíkové, která je specialistkou na módu. Během Wimbledonu si někteří Britové z Kvitové dělali srandu, že to je anticelebrita a paní Motlíková k tomu později trefně řekla, že Petra je celebrita uvnitř. Je hodně lidská. Nikdy jsem nezažil tak velký úspěch českého sportovce, jako když Petra vyhrála Wimbledon. Zanechalo to ve mně velkou stopu.

Také se jí ptáte, kdy bude světovou jedničkou?
Na to se jí lidé ptají často, vypadá to, že jim na tom záleží víc než Petře. Netrápím ji tou otázkou. Její prioritou je herní zlepšení, to ostatní pak přijde samo. Podle mě jednou světovou jedničkou stejně bude, má velkou vnitřní motivaci, ale nemusí to ještě být v této sezoně.

Vadí vám hekání u tenisu? Dnes už to dělají i muži.
Jsem dost tolerantní, nevadí mi to. Vadilo by mi to, kdybych hrál na vedlejším kurtu zápas, to bych nevěděl, kdy a odkud to přijde. U mužů to nejvíc dělá asi Djokovič.

Jaká tenistka se vám nejvíce líbí?
Petra Kvitová je moc sympatická, a tím i krásná. Fyzicky pěkné tenistky jsou Ivanovičová nebo Šarapovová. Potkávám je celkem často, proto se na to dívám jinak. Takže Petra vyhrává.

Na kolika grandslamech jste celkem byl?
Byl jsem na všech čtyřech a několika vícekrát, bude to kolem deseti až dvanácti. Ale letos vynechám Wimbledon i Roland Garros, protože pojedu na mistrovství Evropy ve fotbale.

Jaký tenisový turnaj máte nejraději?
Z těch větších to je určitě Australian Open. Tam se člověk cítí svobodně a zároveň si užívá špičkový tenis. Také je příjemné jet v zimě za sluníčkem a tenisté jsou tam uvolněnější, nejsou ještě unaveni, je teprve začátek sezony. Po lidské stránce u mě také Austrálie vede, místní lidé jsou tam pohodoví, žijí sportem, bez kterého si nedokážou život představit. Tam na průměrný fotbal chodí dvacet tisíc lidí. Jsou pozitivní a mají smysl pro fair play.

Popište pár slovy všechny zbývající grandslamy.
Wimbledon mám spojený s největším emočním zážitkem, když ho vyhrála Petra Kvitová. Tam je silná tradice a konzervativní publikum.

A jahody se šlehačkou, že?
To já moc nemusím, takže mě to nenapadne, ale je jasné, že to k Wimbledonu patří. Ale je tam všechno zelené a oblečení tenistů je zase jen bílé.

Co Paříž a Roland Garros?
To mě napadne mnoho lidí a chaos. Celý areál je suverénně nejmenší. Ale hraje se tam absolutně nejlepší tenis. Antuka ukáže, jak je kdo fyzicky připravený, není to „ jen o jednom úderu“ jako třeba ve Wimbledonu.

A poslední turnaj je v Americe US Open, co ten?
Tam se mi vybaví ruch. Kousek od areálu je letiště a každou chvíli vám přelétává nad hlavou letadlo. Počasí tam je nevyzpytatelné, je tam vlhko, někdy proprší i dva dny v kuse. Obecně je to u tenistů ten nejméně oblíbený grandslamový turnaj. Nedivil bych se, kdyby jim někdy v budoucnu dravá Asie akci sebrala. …

Některé tenisové zápasy trvají i šest hodin, baví vás pořád na to koukat?
Je to práce, náročnější je začátek turnaje, kdy přijdete do areálu v 9 ráno a pak končíte ve 2 ráno. Jsme pořád zavření v místnosti, kde je zima. Tenisté si z nás dělají legraci, že jsme podzemkáři. Oni jsou všichni opálení a my se nedostaneme na sluníčko. Až v ty závěrečné dny se trochu dostaneme do města se podívat.

Jaké jsou vztahy mezi tenisty? Přeci jen to je hodně individuální sport…
Mě překvapuje, jak někteří tenisté mají k sobě blízko. Konkrétně myslím Federera a Nadala, to dříve nebylo zvykem, aby se takoví velcí rivalové k sobě chovali velkoryse.

A současná světová jednička Djokovič?
Ten měl dřív nálepku, že když se mu nedařilo, vymlouval se na zdravotní problémy, občas i zápas skrečoval a tím to vítězství soupeře shodil. V poslední době, tím jak vyrostl, ho ostatní berou mnohem lépe.

Přijde mi, že moc oblíbený není ani Tomáš Berdych, jak to vidíte vy?
On je těžký introvert. Nemá zapotřebí se s nikým naoko bratříčkovat, ale nemá špatnou povahu.

Hodně si ovšem zavařil tím, že právě v Austrálii po vítězném čtvrtfinále nepodal ruku Španělovi Almagrovi za to, že ho trefil míčkem.
Tehdy se tam o ničem jiném nemluvilo. To bylo od něj nešťastné. Přitom měl navrch, zápas vyhrál a mohl si ho u sítě vychutnat. Je to škoda.

Myslíte si, že někdy bude porážet hráče z úplné špičky?
Narodil se do těžké konkurence, Federera, Nadala a Djokoviče je nyní těžké porážet. Ovšem na letošním Australian Open jsem byl přesvědčený, že bude ve finále.

Měl jste někdy komentátorský vzor?
Jednoho člověka ne. Spíše jsem měl oblíbené pořady, jako S mikrofonem za fotbalem.

Jste pouze sportovní komentátor?
Ano, dělám jen sport. Vím, že kolegové dělali například o povodních i normální zpravodajství, ale mě se to zatím nedotklo.

A proč jste si zrovna vybral sport ke komentování?
Já nic jiného než sledovat sport neumím. Od malička jsem ho sledoval, s babičkou a tátou jsem koukal v televizi na všechny sportovní přenosy.

Děláte kromě tenisu ještě něco jiného?
Jsem zaměřený na fotbal a tenis. Fotbal sleduji reprezentaci i klubovou úroveň, včetně ligy. Nejčastěji jezdím do Teplic, protože to mám nejblíže.

Jaký sport je nejtěžší komentovat do rádia?
Tenis je hodně těžký. Dělalo mi ze začátku problémy, že na tenisových kurtech je takové tiché, decentní chování a klidná atmosféra. Přitom lidé, když poslouchají přenos ze sportu, jsou zvyklí na emoce a nasazení. Mně v té chvíli bylo hloupé řvát do té tiché atmosféry a ještě, když vedle vás sedí jiný kolega. S tím jsem bojoval. Říkali mi, že se na to musím vykašlat a mám být emotivní.

Ale třeba při týmových zápasech v rámci Davisova poháru nebo Fed Cupu je na tenise bouřlivější atmosféra, že?
To je pravda a my tam jsme přímo v hledišti a máme před sebou plexisklo, přes které není slyšet. Takže to je paráda. Na grandslamech to je horší, tam sedíme těsně vedle sebe. Ale například jeden redaktor z Chile, který komentoval zápas krajana Gonzaleze, tam řval celých pět hodin a nijak se neomezoval. Od té doby jsem v klidu.

Jaký byl váš nejdelší živý přenos?
To bylo finále mistrovství světa ve fotbale v Jižní Africe, kde jsem komentoval duel Španělsko Nizozemsko celých 120 minut.

Dá se říci, že už jste Ústečan?
Myslím si, že ano. Cítím se tady po dvanácti letech doma. Z paneláku ze Stříbrníků jsme se přestěhovali do baráčku v Březí, což je kousek nad Střekovem. Jsme tam moc spokojení, jen nezvládám stíhat se starat o dům.

Jak často jste na cestách?
Mně to kolegové počítali a vycházelo to, že jsem přes čtvrt roku v zahraničí a pak je hodně cest po republice.

Sledujete dění v Ústí, když jste celý rok na cestách?
Zajímám se o všechno i o politiku. Trápí mě dost věcí. Sleduji i sport a například mě mrzí existenční problémy volejbalistů. Fotbalistům bych přál odpovídající zázemí.

Musíte dojíždět za prací do Prahy každý den?
Nemusím, řada věcí se dá udělat z domova. Ale jsem tam často. Dojíždím vlakem a nevadí mi to. Tu hodinu mám jen pro sebe, je to relax, přečtu si, co potřebuji.

Pojedete v létě na olympiádu do Londýna?
Pojedu, hlavně kvůli tenisu, který bude vlastně druhým Wimbledonem v roce. Ten první nestihnu, protože budu na mistrovství Evropy ve fotbale.

Vy sám sportujete?
Tenis hraji jen rekreačně a nic moc.