Dole ho sleduje asi tak padesát hlav ostatních závodníků a jejich příznivců. „Přihlásilo se celkem dvě sta devět závodníků,“ vykládá mezitím ředitel závodu Telnický rohlík Jan Münster. „Závodí dvě stovky. Někteří měli obavy ze sjezdovky. Ale to se jen zdá, že je to prudké, ve skutečnosti je ten sjezd pomalý.“

Závodník mezitím prosviští cílovou bránou, dole rozstříkne na všechny strany hromady sněhu a pár kousků dopadne i mezi diváky. Něco je zjevně špatně, jelikož brždění místo elegantní smyčky zakončí solidním „držkopádem“ a na nohy mu pomáhají kamarádi. Ostatně, není to první, ani poslední kotrmelec, dokonce i ze svahu se občas nějaký ten lyžař dolů skutálí. Naštěstí bez zranění.

Ski areál je zaplněn automobily, ačkoliv je tu sněhu poskrovnu. Ve skutečnosti jsou okolní lesy už zahnědlé blátem a sjezdovka vypadá jako velký bílý flek. „Je to tvrdý, ale ne moc, tak akorát. Jezdí to pěkně,“ baví se mezi sebou dva ze závodníků. „Já měl teda čas asi třicet. Nic moc, ale dojel jsem,“ směje se svému výkonu.

Ve vzduchu je cítit jaro, kouř z uhlí a klobásky. Mezi občerstvením nechybí samozřejmě ani obligátní „svařák,“ nebo sedlácké brambory s kuřecí směsí a smažené nudle. Stánkař se má co ohánět, aby všechny uspokojil. Do toho všeho šňafají psi a na podmáčených loukách se zbytky loňské trávy vypouští nepopulární hromádky.

Každý už tuší, že tenhle závod je poslední. „V neděli dopoledne končíme,“ potvrzuje Jindřich Holinger. „Teď už se sníh neudrží, louky jsou prohřáté.“ Zbývá už jen odevzdat ceny, obří rohlík, vítězům a zavřít „krám.“ Tak zase za rok na shledanou.