Když v prosinci roku 2000 odešel starý pán do pohádkového nebe, pokračoval dál v jeho představách a přenesl jeho loutkařský odkaz do jednadvacátého století. Dětské sny se plnit musí, to je jeho heslo! Okolnosti kolem divadla, které v Tisé vzniklo v roce 1946, nebyly vždy jednoduché. Hrálo se u roztopených kamen po chalupách, později v kině, dnes má konečně „Skaláček“ svou důstojnou scénu.

Barevný smíšek z Tisé zpívá, hraje a radí dětem. „Kolem loutek se v Tisé točí více lidí a já usměrňuji jejich počínání. Momentálně disponujeme 120 postavičkami k různým hrám,“ říká řidič autobusu František Ritschel.

Naučit se loutky dobře ovládat vyžaduje trpělivost a jemné ruce, proto většinou vodí dřevěné herce ženy. „Dekorace si vyrábíme sami, ale dbáme na tradici českých pohádek, kde vždy dobro vítězí nad zlem a klamem,“s vážnou tváří vysvětluje pohádkový muž.

Skaláček zkouší několikrát v měsíci a potom ho hodnotí pouze dětské oči. „Když vidíte stovku šťastných dětí, jak hltají děj a pomáhají Kašpárkovi z nesnází, zapomenete na bolesti,“ říká principál.

František Ritschel z Tisé.Dřevění herci často vyjíždějí na různé festivaly, přehlídky, soutěže po celé republice. „Je mi už silně přes padesát, dělá mi dobře, když vidím zájem mladých lidí v hledišti. U živého divadla musí děti spolupracovat, není to jako u televize. Učí se mluvit před kolektivem, vnášejí do setkání s Kašpárkem upřímnost a bezelstnost,“ dodal František Ritschel.

A jeho sen je jasný: „Loutkařská tradice v Tisé nesmí zaniknout a mým snem je přenést toto poselství kousek dál. Třeba nám k tomu pomůže nová technika, která se dá dobře využít k podbarvení děje. Šikovné ruce vodičů a laskavá slova mluvičů však nikdy nenahradíš!“

Zpracoval Miroslav Vlach