Začněme tou poslední slávou z Rychnova. Jak to bylo s filmem Snad, aby se zastavil čas?
Mezinárodní amatérský filmový festival v Rychnově nad Kněžnou se uskutečnil v termínu 11.-13. září. Byl to už 62. ročník, přihlášeno bylo 160 filmů v různých kategoriích. Odborná komise musela provést vstupní selekci, do soutěže bylo zařazeno pouze 50 filmů. Protože jsem se vešla do finálního výběru, mohla jsem svůj film představit filmovým kolegům a rychnovské veřejnosti. Cena, kterou jsem dostala, není pro mne nejdůležitější. Rozhodně netvořím filmy proto, abych byla někým oceněna. Je to hlavně tvořivá práce, která mi přináší radost a uspokojení.

O čem je váš filmový dokument?
Ráda točím filmy o zajímavých lidech, jejich nadání, zálibách, životních osudech. Tentokrát to byli manželé Dana a Pavel Kubátovi. Známe se z podobných akcí, ona také miluje kameru, on v jejích filmech hraje a dělá intarzované obrazy, dokonce intarzované portréty známých osobností. Spolupráce na filmu s nimi byla prostě úžasná. Přístup respondenta k filmu se vždy na kvalitě dokumentu odrazí. Také se stalo, že jsem v minulosti od rozdělaného dokumentu ustoupila, kvůli špatné spolupráci.

V kategorii Dokument a reportáže jste byla druhá, kdo ji vyhrál?
První cena putovala na Slovensko, vítězný film byl opravdu skvělý. To musel uznat každý v sále.

Prý na tomto festivalu vystupovala i vaše dcera Lenka. Jaký tam měla úkol?
Jsem ráda, že jde dcera v mých šlépějích. Pořadatelé soutěže ji požádali, aby nafotila průběh festivalu. Dokonce tam uspořádali výstavu jejích fotografií.

Pokud vím, tak letos to nebyla pouze tato cena. Jaká další trofej přistála ve vaší rodinné sbírce?
(smích) Já opravdu nejsem na ceny ujetá, ale odpovím. Koronavirus značně zamával s kulturou, ale něco se přeci jen ještě stihlo, i když jen online. Krajskou soutěž ve Zruči nad Sázavou jsem vyhrála s filmem Vinařův týden. Film byl natočen na motivy knihy Staletý vinař od Dalibora Mikulenka. A právě s ním a o něm jsem natočila film. Manželé Petra a Dalibor Mikulenkovi jsou úspěšní podnikatelé, vinaři z Velkých Žernosek. Film postoupil do národní soutěže, která bude mít své finále v říjnu.

Teď mě napadá, jaké jste měla dětství? To asi nebyly jenom panenky.
To jste se docela trefil. Vyrůstala jsem na Klíši, rodiče měli velký byt a já krásné loutkové divadlo. Od svých šesti let jsem hrála pro děti z celé ulice. Už tenkrát mě bavilo vymýšlet vlastní scénáře. Vydrželo mi to tak pět let, potom mi někdo odnesl pár dřevěných herců a zasáhla maminka. Loutky jsem později vyměnila za živé umělce, nastudovala jsem s kamarády ze školy nějakou pohádku. V ulici jsme roznesli pozvánky, moc jsme se těšili, ale nikdo nepřišel. Musela jsem děti utěšovat a přesvědčovat, že lidé nás pozorují za okny svých bytů. Hrálo se bez diváků, skoro, jako dnes. Chvilku jsem chtěla být herečkou, ale v Ústí tenkrát žádný dramatický kroužek nebyl. Hrála jsem na piano, měla ráda děti, tak z toho souběhu vznikla učitelka. Téměř padesát let jsem stála před tabulí, ještě dnes učím francouzštinu. Kameru mi koupil manžel až v roce 1999 a byla to trefa do černého. Nejdřív jsem natáčela naše společné dovolené, potom stáli před objektivem cizí lidé a jejich příběhy.

Co nyní připravujete?
Jako hlavní organizátorka připravuji filmovou soutěžní přehlídku neprofesionálních filmů, tedy 53. ročník Střekovské kamery. Od Krajského úřadu Ústeckého kraje jsme nedostali letos žádnou finanční dotaci, soutěž bude skromnější, ale originální. Základní kolo se uskuteční po internetu, finále bude 10. října v muzeu. 

Miroslav Vlach