Vaše rodina pochází z východního Slovenska, jak jste se sem dostali?
Můj tatínek byl řeckokatolický kněz a v 50. letech odmítl přestoupit na pravoslaví. Tak nás komunisté v rámci akce „P" internovali. Otec pracoval v Hrdlech na statku. Později jsem se několikrát snažil dostat na medicínu, ale nepodařilo se mi to. Doktorát jsem získal, ale čestný od Miami Learning Church and Institute. Vše, co znám, jsem nastudoval sám, po večerech.

Kdy jste prvně vyrazil na cesty?
Až v důchodu, v roce 2009 mě pozvala neteř do Kostariky. Žije tam v pralese již 12 let. Část si ho koupila s přáteli. Začínala v primitivních chatrčích, žila z lovu a nakonec vybudovala celou vesnici a dokonce školu pro místní děti. Dnes podniká v turistickém ruchu.

Tam jste se rozhodl, že začnete s charitou?
Učil jsem v místní škole docela nahé a hladové děti. V Kostarice jsem takto viděl i sedm malých dětí v jedné maličké chatrči. Ale humanitární pomoc kolikrát zmizí, oblečení do second handů, peníze bůhví kde.
Tak jsem na příští cestu do Kostariky nakoupil dvacet kilo oblečení a hraček. Letenku jsem koupil na internetu, vrátil se a pobyl tam tři měsíce. Všechno jsem rozdal.
Od té doby cestuji po světě, vyrážím dvakrát do roka a vždy sebou vezu nějakou pomoc. Všude na světě žijí chudí. Pomáhají mi dobří lidé, kteří věnují oblečení, či peníze, co kdo může. Za to jim patří obrovský dík, bez nich by to bylo mnohem, mnohem složitější.

Všude chodíte sám, bez ochrany a bez záštity větší humanitární organizace. Není to nebezpečné?
To víte, že je. V San Jose není bezpečné chodit po 18. hodině na ulici. Všechny stavby jsou obehnané žiletkovým drátem. V Tamarindu na Kostarice jsem se na chvíli posadil a zdříml si. Mezitím přiběhl lupič a vytrhl mi kabelu. Ale místní domorodec to viděl, vzbudil mě a začal toho zloděje honit. Chytil ho a ukradené věci mi přinesl zpátky. Ještě tomu lupičovi nandal pár ran na cestu.

Když takhle nocujete v těch místních chatrčích v pralese, nepokousala vás nějaká havěť?
Jednou mě uštkl škorpion a dvakrát tak velcí mravenci. Otekly mi nohy až do pasu. No, a místní mi to léčili nastrouhanou cibulí. Kupodivu zabrala a já díky tomu mravenčímu jedu získal imunitu proti štírům a pavoukům, tarantulím.

Cibulí? Nemohl jste si dovolit lékaře?
Byl příliš daleko. Ostatně, tam, když nemáte pojištění, nebo peníze, žádný doktor vás neošetří. Jednou jsem si v houpací síti všiml turistky z Kanady, která celý den nevstala. Zjistil jsem, že ji sužuje vysoká horečka. Když přišel lékař a zjistil, že Kanaďanka už nemá peníze, řekl, že ji nemůže ani prohlédnout. Nezbylo, než jí dát zábaly a poslat letecky domů. Když se to rozkřiklo mezi uprchlíky z Nikaragui, chodili za mnou s prosbou o pomoc. Nakonec jsem v chatrči poskytoval první pomoc zdarma. Čekaly tu fronty i 16 hodin.

Tak strašnou chudobu si asi ani nedokážeme představit, že?
Ne, asi ne. Když jsem se dozvěděl o zemětřesení na Haity,tak jsem navštívil Dominikánskou republiku , kde tam zůstalo mnoho sirotků z Haity. Když jsem otevřel kufr, začala bitva o věci. Jen jeden chlapec si vzal hračky. Všude mě tam lidé prosili o almužnu. I voják na stráži! To si pak říkáte, nač pořádat fotbálek pro Afriku, když ti lidé nemají co jíst?