„Skutečně se mi včera zdálo o houbách. Byla jsem v lese s panem Doležalem. Já však špatně vidím, tak by na mne ty houby musely cinkat, abych je našla. Ve snu jsem měla plný košík," směje se stará paní, která oslavila 25. června neuvěřitelných 102 let. Ve třetím patře Domova pro seniory v Krásném Březně ji všichni znají. Nevím, jestli má nějakou přezdívku, zážitků na dvě knihy, každý rok v barvách, jmenné seznamy podle abecedy. Anička Walterová dovede vyprávět. Sedím sám proti moudré dámě, žlutá květina jí očividně sluší.

Jaký byl váš životní sen?
Každý má nebo měl v životě nějaké sny, touhy, přání. Dětské sny si už nevybavuji (smích). Vzpomínám si na dobu, kdy mi bylo čtrnáct let. Byla jsem šikovná na ruce, pletla jsem, háčkovala. Maminka chtěla, abych se vyučila švadlenou. Nyní mne napadá jméno Zdenka Šimůnková a obchod s klobouky. Tatínek dělal na dráze, já dojížděla z Lovosic do Chabařovic, kde jsem se vyučila modistkou. Klobouky jsem vyráběla dost dlouho, dokonce i v Praze. Jungmannovo náměstí, Lindova pasáž. Tam byl vyhlášený obchod.To bylo kolem roku 1932. Vždycky jsem měla ráda historii, sport a přírodu. Tam směřovaly mé touhy a sny. Přála jsem si sportovce, vyplnilo se. V roce 1936 jsem se vdávala, manžel hrál za Ústí házenou, tuším za klub JÁN. Kde bylo hřiště, si už skutečně nepamatuji.

Válečná léta raději přeskočím a zeptám se na turistiku. Prý jste byla aktivní ještě v osmdesáti?
Díky věčnému stěhování jsem poznala nejen Lovosice, ale i Most, Kopisty, Ústí a okolí. Hodně jsem cestovala s ROH. Moc dobře znám Jizerské hory, Jeseníky, Šumavu, Lužické hory, Krkonoše. Když mi bylo osmdesát, tak jsem byla naposledy v Harrachově. Po snídani jsem vyrazila sama přes Mumlavu do kopců, prošla všechny boudy a přes Dvoračky se vrátila zpět. Po cestě jsem potkávala vyděšené polské turisty, kteří nevěřícně kroutili hlavou. Naše hory miluji, divím se těm, co dávají velké peníze za dovolenou v zahraničí, když tady je tak krásně.

Zmínila jste, že máte ráda historii. V jakém slova smyslu?
Zajímám se především o naši historii. Do roku 2010 jsem bydlela sama v bytě na Klíši, knihovnu jsem měla plnou cestopisů. Stovku jsem oslavila doma, pozdravit mě přišel i pan Tvrdík. Dnes už špatně vidím, tak poslouchám hlavně rádio. Ústecká stanice vysílá Toulky českou historií, to je moje oblíbená hodinka. Naposledy byl Jan Hus a jeho pravdy. Viděla jsem stěhování kostela v Mostě, zajímám se o budoucnost zámku Jezeří, jsem ráda, že byl opraven zámeček v Libouchci, šanci dostala Větruše i kostel v Krásném Březně. To je moc dobře. V neděli tu byl syn Karel, je mu 73 let, a jako vždy mi přinesl hlavolam. Hledali jsme nějaké ostrovy v Tichém oceáně. I stoletá babka může být v obraze (smích).

Překrásné vyprávění přerušil oběd. Padla poslední otázka. Co byste vzkázala čtenářům Deníku?
„Já mám něco radit, vzkazovat? K tomu jsou přeci určeni jiní. Když si myslíte, tak řeknu jen toto: „Chraňte si své přátele, poznala jsem jich za svůj život několik. Nikam nespěchejte, své sny si plňte v produktivním věku, ve sto letech vám stačí pohled z okna a prášek na spaní," podala mi ruku a já byl v rozpacích. „ Moc děkuji za návštěvu a pozdravujte vaši maminku," zašeptala nesměle.

Příště bude paní Walterová vyprávět o starém městě u krásné řeky.