„Bylo jiné a všichni byli mladší. Na Lidickém náměstí stál kostel, místo domu Krajského ředitelství policie byla knihovna a čítárna, v dnešním mléčném baru byla jedna z nejlepších restaurací se jménem Čech, kam chodila jen místní smetánka, já tam nikdy nebyla.

Tam, kde jsou na Míráku věžní hodiny, bývala vyhlášená tančírna Falk, vedle byl skvělý řezník Houdek. A v McDonaldu bylo kdysi nejdražší pánské krejčovství. Bukov byl plný malých krámků, cukráren a řemeslníků," vysypala z rukávu Anna Walterová. Včetně toho, že celým městem projížděla tramvaj a koleje vedly i V Jirchářích.

Vzpomínky jí zabloudily k vykolejení tramvaje na Bukově v létě 1947. „Lidi se vraceli z borůvek, pod Valerákem byla ta mela."

„Já jsem byla tenkrát v Libouchci a chystala jsem se vlakem na Telnici. Nevím proč, nakonec jsem výlet zrušila a vrátila se do Ústí autobusem. Tuším, že to byla stará tramvaj č.1, v novinách to bylo celý týden. Nerada na to vzpomínám," uzavřela a vrátila se v povídání k předválečnému Ústí.

„Dnes na Trmice a Předlice všichni kvůli nepořádku nadávají. Ale kolem roku 1925-30 to byla oáza klidu. V zámeckém parku se procházely dámy se slunečníky, říčka Bělá byla bílá, někde se půjčovaly i lodičky. Mezi kostelem a zámkem stála bronzová socha vojáka z I. světové války. Fotku jsem darovala městu, asi je někde v muzeu. Kolem roku 1950 dali sochu pryč, dlouho ležela v postranní ulici," popisuje Anna Walterová.

„Dnes by ji někdo hned naporcoval a zmizela by. Místo sochy se tam později dal důlní vozík. Je mi 102 let, to je věk, kdy říkáte každému pravdu do očí. Hodně se toho tady změnilo, celé ulice nahradily betonové krabice, které dnes nikdo nechce. Všimněte si starých fasád, to je přeci nádhera. Na některých domech kolem roku 1920 1930 byl dokonce znak města. To se ještě každý hrdě hlásil ke své profesi. Grand stavěla italská firma a dodnes je to pěkný dům," srovnává seniorka.

Je to možná hloupé se ptát, ale má ještě ve svém věku nějaký sen, tajné přání? „Mám, člověk pořád něco objevuje. Ráda si vyprávím s moudrými lidmi o zašlých časech. Jedním takovým musí být městský archivář pan Kaiser. S tím bych se ještě chtěla sejít, ale to by musel přijít za mnou, já toho moc nenachodím. On zná historická fakta, já přidám mozkový záznam a někde i krátký příběh," prozradila svůj sen Anna Walterová.