„Na Ústeckém kraji je dlouhodobě opomíjená výstavba bytů a vůbec bytová politika. Odsud odchází lidé do větších center, města se vylidňují. Z Chomutova nebo Mostu odešlo během deseti let kolem čtyř tisíc lidí,“ uvedla Tereza Dvořáková, která se zabývá marginalizací a chudobou a zná dopodrobna situaci v regionu.

Tereza Dvořáková
Založila Ženský spolek, se kterým se věnovala pořádní akcí pro rodiče s dětmi a v současnosti provozují ve veřejném prostoru Galerii město.
Byla mluvčí chomutovského spolku Nechceme žít v Palermu.
Studovala sociální antropologii na Karlově univerzitě v Praze a v Kodani.
Pochází z Prahy, od roku 2012 žije v Chomutově, má dvě děti

Myslíte si, že tento odliv lidí je způsobený hlavně bytovou nouzí?
Jedním z důvodů je, že se tady postavila sídliště na zelené louce bez městských prvků. Architekti to znají jako pásová sídliště a vědí, že to je problém. Potřebujeme investovat peníze do přestavby tak, aby sídliště byla zajímavá i pro bohatší obyvatele a zároveň naplňovala kvality městského prostoru. Například ve Francii již několik let investují do masivních přestaveb sídlišť. Investují do nové výstavby, demolic již rozpadlých domů, do výstavby nových sídelních prvků typu náměstí, vodních prvků, hlavní uliční třídy a tak dále.

Takže dávají sídlištím novou příjemnější podobu?
Ano a zároveň zapojují obyvatele sídlišť do plánování. Tohle je věc, která tady v Čechách nikdy nezaznívala. Když má Státní fond rozvoje bydlení nebo ministerstvo pro místní rozvoj nějaké finance, tak jdou na opravy fasád. Ale strukturální problém sídlišť není zatím řešen. Život v sídlištích není lukrativní. Zároveň jsou „paneláky“ principiálně velmi ekologické bydlení. Nejsou ale stavěny tak, aby nabízely různorodé velikosti a kvalitu bydlení, která by uspokojila potřeby střední a vyšší příjmové třídy obyvatel.

Provozy v kadaňské průmyslové zóně Královských vrch.
Pelzer se stěhuje z Žatce do Kadaně. Bere s sebou i problémy, tážou se aktivisté

Životu na sídlištích jste věnovala několik odborných analýz. Jak tuto nepříznivou situaci změnit?
Například litvínovský Janov je v tomto směru geniální prostor. Je to skvělé místo na to, aby se tam udělaly cílené investiční záměry. Je třeba se inspirovat dobrými příklady ze zahraničí. Architekti ty principy znají, akorát nemají příležitosti proměny sídlišť realizovat. Trendem v zahraničí je zahušťování sídlišť různorodými typy bydlení, snižování panelových domů o několik pater, přístavba lodžií, předzahrádek a podobně. Pár lidí by pak možná zvolilo spíše byt v dvoupatrovém paneláku, kde by měli předzahrádku nebo velkou lodžii a odkud je to dvě minuty pěšky do lesa a deset minut do centra města. Chybí různorodost bydlení.

Dalším rostoucím problémem je energetická chudoba. Je vlastně paradoxní, že v uhelném kraji si značná část lidí nemůže dovolit platit za energie. Existuje z výzkumného hlediska nějaká spojitost mezi těžbou a energetickou chudobou?
Myslím si, že přímá spojitost tam není. Spíše mi přijde, že je důležitý kontext těžby a peněz, které jdou zpátky do kraje. Horní zákon definuje, že přibližně 70 % z hlubinné těžby jde zpátky obcím. Z povrchové těžby je to jen přibližně 30 %. To je absolutní nepoměr. Když nemáte peníze, tak nemůžete opravovat, investovat, spravovat. Další věc je, že dolování uhlí a dolování vůbec je pro mě hrozně zvláštní přístup ke krajině, k okolí a k životu. Představa, že přijdete, vyhrabete, odejdete a nikdo vás nevede k odpovědnosti je mi cizí.

V jednom starším rozhovoru jste k situaci v kraji říkala: „Bylo tady proinvestováno mnoho a mnoho peněz a na veřejném prostoru to vůbec není vidět.”
Ano, protože ty peníze byly účelově rozděleny mezi pár soukromých podnikatelů a vidíme to teď na soudních sporech o takzvaný ROP Severozápad. Naštěstí se situace mění. V obcích se někde opravila náměstí, trošku se zvedá kvalita veřejného prostoru. Ve městech investují a vnímají veřejnou infrastrukturu jako důležitou. Více přizývají odborníky, vyhlašují architektonické soutěže, nechávají si zpracovat i rozvojové plány.

Začátkem léta začali restaurátoři se záchrannými pracemi v kapli Božího hrobu, která je součástí chomutovského kostela sv. Ignáce.
Kostlivci a nápisové kartuše. V chomutovském Ignáci odhalili ojedinělé malby

V rámci projektu Kreativní.uk mapujete tvůrčí činnosti a různé kreativce zde v ústeckém regionu. Je Ústecko kreativní?
Ústecko je hrozně kreativní a inspirativní kraj. Hodně lidí v mém okolí tu zůstává nebo se sem vrací proto, že zde vidí obrovský potenciál. Vidí příležitosti k tvorbě. Mohou tady realizovat své někdy i bláznivé myšlenky, které by v Praze zapadly.

To zní zajímavě. Můžete popsat, s jakými projekty se setkáváte konkrétně?
Mapujeme kreativce z různých sektorů – od designu, přes architekturu, po organizátory kulturních akcí. Týká se to i různých tiskových produkcí, nahrávacích studií a tak dále. Zjistili jsme, že v každém městě v Ústeckém kraji je nějaká skupina kreativních lidí, která vytváří projekty nebo centra setkávání a užívá si, že může dělat věci do jisté míry komunitně. Zároveň mohou dělat něco z kulturní produkce – organizují koncerty, výstavy, festivaly. Vychází často z historie daného místa, a tu nějakým způsobem rozvíjí dál. Vznikají galerie v různých zajímavých prostorech.

Kde například?
V Mostě už pár let funguje galerie Bunkr, která sem přiváží umělce z Prahy a širokého okolí. Je to také zajímavé „doupě“ pro mladé studenty, kteří v Mostě jinak moc kulturních lehce alternativních příležitostí nemají. V Chomutově teď máme nově galerii ve vitrínách v podchodu a na nádraží ve válcích na jízdní řády. V Ústí mají galerii InVitro. Nedávno jsem se víc zabývala Šluknovem. A to je hodně zajímavý prostor. Žijí tam, nebo se alespoň sezónně pohybují, vzdělaní lidé, kteří společně organizují různé typy kulturních akcí. Momentálně jsem nejvíc nadšená z Centra Panorama ve Varnsdorfu.

Čím vás zaujalo právě toto místo?
Jeden soukromník tam koupil kino. Miluje promítačky, takže po světě kupuje staré promítací stroje a už teď si návštěvník kina může některé exponáty prohlédnout. Navíc majitel umí jednotlivé promítačky zprovoznit. Takže občas dělá i promítání ze starých filmových kotoučů. V květnu zde probíhal festival velmi unikátních filmů, kterých vzniklo po celém světě asi pět. Jsou specifické zvukem, takzvaným sensurround.

Mája Šnajdrová u Medvědího ledovce.
Ledovce, fjordy a vzácná setkání. Světoběžnice z Chomutovska křižují Kanadu

To znamená, že používají speciální zvukové efekty?
Nejsem schopná říci, jak to technicky funguje, ale jde o to, že prožíváte film skrz zvukové vibrace. Ty vibrace mohou být natolik silné, že kdyby se pustily naplno, zboří kino. Ale ve Varnsdorfu a okolí se děje víc zajímavých věcí. Například česko-německý jazzový festival Mandava jazz, česko-německý filmový festival NISA. V širším okolí působí kulturní centrum Nová Perla, je tam Fabrika v Doubici, galerie Cifra. Na takto malém území je těch zajímavých míst hrozně moc.

Zdá se, že kulturní vyžití je kolem Varnsdorfu velké. Jak jsou na tom v jiných částech kraje?
Když půjdu na druhou stranu Ústecka do Klášterce nad Ohří, tam jsem byla nadšená z opravy kulturního domu. Na městě se shodli, že budova by měla být pasivní. Je to asi druhý pasivní kulturní dům v České republice. Je to skvělé, spojili kulturní dům s knihovnou a funguje to, lidi tam chodí. Ten prostor najednou hrozně ožil. Myslím si, že lidé začínají ten „kulturák“ vnímat jako důležitou a zábavnou součást místního života.

Myslíte si, že taková ta zajetá industriální představa o Ústecku se mění?
Ta představa industriálního Ústecka je dost pragocentrická. Představa se možná nemění. Ale život tady je jiný, než jaká je poměrně sdílená představa o Ústecku.

V polích na Litoměřicku Kulíka dopadli týden po vraždě.
Hezký muž, nikdo by to do něj neřekl, popisuje žena zvráceného kanibala z Hrdel

Vedle mapování kreativců máte jako cíl projektu vytvořit síť kreativních center. Na ně chcete čerpat peníze z Fondu spravedlivé transformace. Jde o eurodotace pro uhelné kraje. Jak by podle vás měla vypadat přeměna Ústecka související s koncem uhlí?
Na Západě velmi zafungovala kreativita. Například v Německu byla kreativita vždy součástí přestavby, obnovy. Pomocí umělců hledali také pozitivní obraz identity daného kraje. Kreativní odvětví jsou zároveň přínosná i jinak. Například v Anglii mají spočítáno, že každá libra, která se dá na kulturu, se jim vrátí pěti librami na daních. Protože kultura má takzvaný multiplikační efekt a když uděláte nějakou akci, tak lidé zaplatí za benzín nebo veřejnou dopravu, jídlo, ubytování. Peníze utratí v regionu. Kultura má pozitivní vedlejší efekty a některé z těch dopadů jde spočítat. Na západě s tím operují jako s regulérním ekonomickým odvětvím.

Jak je to u nás? Bere se kreativní odvětví jako regulérní ekonomická činnost?
Tady se také vnímání kreativních odvětví mění. To je důležité. Já doufám, že se podaří v rámci transformace zapojit kreativce do všech procesů proměny Ústecka – ať už jde o hledání identity kraje, nějakého společného jmenovatele, nebo o zapojení architektů do proměny krajiny a podobně. Podle mě je to cesta, která by kraji umožnila se doopravdy zvednout, být samostatným svébytným krajem.

Transformace, jak je zamýšlená, by měla být také spravedlivá…
To je taková krásná představa, že by z toho ideálně měli mít v regionu užitek všichni. Samozřejmě asi ne všichni budou vším dotčení, nicméně by se měla zvýšit úroveň života lidí, kteří tu žijí a zejména těch, kteří jsou nyní dotčeni těžbou uhlí.

Václava Marková