Tady ale Karlův příběh nekončí, jelikož potřeboval, aby se o něj někdo postaral a pomohl mu s léčením. Jenže v Samaritánu chybí stále citelněji krizové zdravotnické služby. Nikdo je prostě nechce dělat, a tak se o nemohoucího nalezence museli postarat sami. Stejně jako o další, kteří přijdou, v poslední době především senioři a právě nemocní lidé.

Dům Samaritán, obhospodařovaný Charitou, poskytuje tři služby. Nízkoprahové centrum pro lidi bez domova, kde se mohou najíst a obléknout. Dochází sem okolo dvaceti až třiceti lidí denně. Jako druhou službu zde klienti Charity mají noclehárnu s kapacitou pro patnáct nocležníků. Přespává tu třináct mužů a dvě ženy. Lůžka si nelze rezervovat dopředu. Noclehárna bývá plná a v případě, že přijde úplně nový člověk bez prostředků, pak mu poskytnou krizovou židli ve společenské místnosti, aby nějak důstojněji přečkal noc. Poslední službou je samotný azylový dům, který má kapacitu pro čtyřicet lidí. Po rekonstrukci suterénu přibudou další lůžka.

Vedoucí Samaritánu Vendula Krištofová vysvětlila, že zmiňovanému Karlovi se v poslední době věnovali nejvíc. „Dnes už funguje normálně. Ale když ho přivezli, potřeboval doléčit. Nějakou dobu potřeboval pleny, musel se mazat mastí a užívat léky, na které neměl peníze. Vlastními silami jsme mu zajistili pomoc. Nechtěli jsme ho poslat v takovém stavu na ulici. Co se stalo, že tam skončil, to nevíme. Toto téma otevíráme později, trvá velmi dlouho, než vzroste důvěra natolik, abychom si o tom mohli povídat,“ vysvětlovala.

Azylový dům Samaritán
pracuje v nepřetržitém režimu a má kapacitu 40 osob, z toho 28 mužů a 12 žen. 
Noclehárna se nachází v ústecké části Klíše u zastávek MHD Štefánikova, Klíše hvězda a Městský stadion.

V současnosti se v Samaritánu mimo jiné ohlížejí po zdravotní sestře a lékaři, které tu potřebují jako sůl, a snaží se inspirovat, jak fungují krizové ambulance pro lidi z ulice jinde, třeba i za hranicemi.

„Sehnat lékaře nebo zdravotní sestru je velký problém, nemáme vlastní a budeme se na to muset zaměřit. Bohužel je to práce, kterou ne každý chce dělat. Například v Rakousku mají ambulanci pro lidi bez domova, kde se zdravotníci střídají po dvou hodinách,“ upozornila.

Lidé ze Samaritánu často vyrážejí do terénu s městskou policií i za těmi, kdo příliš pomoci nechtějí. Společně se strážníky jim nabízejí horkou polévku a čaj, rozdávají informativní letáky, a zároveň si tak zmapují místa, kde se bezdomovci nacházejí, jelikož se čas od času stěhují nebo vznikají nové komunity.

"Kontrolujeme je a mapujeme jejich tábořiště během pochůzek, abychom věděli, kam za nimi jít až udeří mrazy. V té době musejí být návštěvy častější, aby se jim nic nestalo,“ poznamenal zástupce ředitele ústecké městské policie Jan Novotný. „Musíme zkontrolovat, jestli jsou v pořádku i ti, co pomoc nechtějí, ačkoli o to skutečně příliš nestojí. Spolupracujeme s Charitou, jelikož na to mají odbornou erudici a získala si důvěru potřebných,“ dodal.

Dům Samaritán patří do městského majetku. Charita ho má v nájmu, a pokud je potřeba nějaká větší stavebně provozní investice, provádí ji město dle svého rozpočtu. Největší byly v poslední době práce na odizolování. Suterén už byl ve stavu, že mohl ohrozit celou budovu vlhkostí. Podle náměstka primátora Tomáše Vlacha, který má na starosti sociální záležitosti, tato veřejná zakázka nebyla zrovna jednoduchá a přišla na více než 1,8 milionu korun. Obsahovala čištění a trasování rozvodů včetně kamerové zkoušky a sanaci vlhkého zdiva v přízemí domu. Bylo potřeba vypracování projektové dokumentace a mnohé další práce.

„Musím říci, že rekonstrukce nakonec dopadla skvěle. Měli jsme za cíl dokončit stavební práce před nástupem zimy, kdy je o služby azylového domu největší zájem, a to se povedlo. Umožnilo to do budoucna rozšířit kapacitu Samaritánu v přízemí. Ale i my víme, že bude potřeba vyřešit bytovou otázku. V dubnu vznikne 32 bytů v Čelakovského, ale teď byl klíčový azylový dům,“ dodal Vlach.