Pohádka Lakomá Barka jako „rakvičkové divadlo" bavila klienty lovosického zařízení Hezké domy, i lidi s Alzheimerovou chorobou. Ve středu jim strhující maňáskové představení podle Jana Wericha přivezli Jan Jankovský a Kryštof Rímský z Činoherního studia. Hráli tu zdarma a rádi.

Činoherní studio od února nehraje. Čeká, jak to dopadne s penězi, které ústecký magistrát slíbil jako dotaci, ale nakonec na ně vypsal granty. Ovšem, aby herci nehráli vůbec?

„Už mám absťák, divadlo mi chybí," přiznal Kryštof Rímský. Jeho i Jana překvapilo prostředí loni otevřeného domova pro dvě desítky lidí, které sídlí na lovosickém Václavském náměstí v budově rezidence Orbis. V „Domech" lze na pár dnů umístit osoby 
s tělesným i duševním postižením, jede-li rodina na dovolenou, přestavuje-li dům či odejde-li seniorovi partner do nemocnice a on zůstane sám. Senioři najdou v Hezkých domech kolektiv, zázemí, péči.

„Takto se dotknout kultury moc šancí nemáme. Většina našich klientů je vozíčkářů či imobilních. Máme i paní ve věku 96 let či muže-diabetika, který nemůže žít sám, protože špatně chodí. Navštívit s nimi hromadně divadlo nelze. Uvítali jsme, že herci z Ústí přijeli," byla ráda Soňa Čechová, ředitelka Hezkých domů.

„Musíme se snažit, aby kultura chodila za námi. Toto je pro nás první větší akce svého druhu," tvrdila Deníku.

Pohádka z jídelny

Poučný i zábavný příběh 
od moudrého klauna Jana Wericha, pohádku z knížky Fimfárum, viděli v jídelně klienti i čekatelé na místo 
v Hezkých domovech. „Přišlo i naši zaměstnanci, kteří měli volno," uvedla ředitelka.

„Nechyběly ani děti zaměstnanců. Podařilo se tak pohádkou propojit dva rozdílné světy, děti a nemocné seniory. Bylo to příjemné, klienti se pobavili a mají o čem diskutovat. Jen by mě zajímalo, jak se Činohernímu studiu hrálo v tak komorním prostředí, jaké tu máme," ptala se.

„Byl to moc příjemný zážitek. Takový lidský dotek," pravil Kryštof Rímský, i mediálně známý herec Činoherního studia. Už večer po Barce „hrál" na TV Nova v seriálu Kriminálka Anděl. „Koho?" Padoucha, gangstera i oběť.

„Představení se povedlo. Klienti si užili a pak jsme obešli i ležáčky, kteří nemohli přijít," ohlížel se Rímský. „Pohladili jsme je po ruce, oni naopak mohli držet maňásky…"

Odkojen klaunem

Proč hráli právě Barku. „Je to Werichovina s přesahem. Osloví dítě i seniora, já na Werichovi díky rodičům vyrostl, odkojil mě," řekl Kryštof o pohádce, která není snadná. Vždyť v ní dva herci hrají 
i mluví na deset postav, jsou i vypravěči. Ale měnit hlasy postaviček je baví. Jan je zvyklý z hip hopu, Kryštof z punku.

Hlavičky maňáskům dělala jeho maminka, herci šili hadříky. „Pomáhaly holky 
z garderoby a z inspice Činoheráku. Barku jsme dělali asi před čtyřmi lety. Tehdy se moc nezkoušelo, a tak jsme začali hrát nedělní pohádky. Každý to pojal jinak; Honza Plouhar a Petr Panzenberger točili film O putování, vznikla africká pohádka, my se pustili do Barky. Ono je to jakoby rakvičkový divadlo, takové to mlácení se cepem a podobně. V hudebních předělech nám pomáhá nástroj kazoo, scéna je jednoduchá. Paravan, vokýnko 
v něm a tam se ty loutky navzájem mydlí," řekl Rímský.

A zpětná vazba? „Byl tam pán, rozhodně ne senior, asi přišel za někým na návštěvu. Trochu nám do toho mluvil, ale to už k tomu patří," mávl rukou Kryštof. „Dětské publikum fandilo po svém, stařečkově většinou natahovali krky a koukali, co se děje. Snad všemu rozuměli," věřil herec.

„Honza Jankovský je výbornej parťák. Spolu děláme divadlo, bigbít a teď i pohádky. Rozumíme si," vysvětil. „Dělat Fimfárum je těžké, Lakomá Barka je ale výjimka. Příběh je dobře pochopitelný, nemá tolik jinotajů. Jde o lakomství a lidskou závist, to je všem srozumitelné," dozvěděl se Deník. I tak Barka herce 
z Ústí dost „slušně prohnala".

„Jsme rádi že to uběháme, za paravánem se dost potíme. Když na něco zapomeneme 
a pak improvizujeme, je to rozhodě velký dobrodružství," byl spokojen Kryštof Rímský.