Jeden z uprchlíků, Rien San Shikhun, Ústeckému deníku řekl, že problémy, se kterými se potýkali, nebyly způsobené jen nedemokratickým režimem, ale i jejich náboženstvím. „Většina Barmánců jsou budhisté. My jsme křesťané, evangelíci. Můj dědeček přejal tuto víru od Evropanů," vysvětlil další z uprchlíků Naw Ja Myitung. V jejich vlasti s tím měli obrovské problémy. Například si nemohli ani postavit kostel nebo kvůli náboženství získat lepší vzdělání. Všichni se proto živili jako farmáři.

Pronásledovaným rodinám se nejdříve podařilo z Barmy uprchnout do Malajsie. „V Barmě jsou agenti, kteří se tím zabývají. Jen jim musíte zaplatit, oni to pak vyřídí s policií a úřady," vzpomíná Shikhun. Ani v Malajsii ale nebyl jejich život jednoduchý. Pracovali načerno, řešení jim nabídl až pracovník UNHCR vystěhovat se do jiné země, konkrétně do České republiky.

Barmánci přiznávají, že se zde setkali s mnoha věcmi, které neznali. První bylo počasí. „Když jsme přistáli v Praze, sněžilo a byla velká zima. Nikdo z nás v životě sníh neviděl," vypráví Myitung. Ale nejen na chladno si musí zvykat. Jiné je třeba jídlo. „U nás jsme byli zvyklí jíst rýži a zeleninu ze svého pole. V Čechách je obojí velmi drahé," uvedl Shikhun.

I chutě českého jídla jsou jiné. Barmáncům prý schází pálivé pokrmy z jejich vlasti. Ale i tak si některá jídla i zde zamilovali, například kuře s bramborem. „Nejraději mám guláš. Je podobný hovězímu kari, které u nás děláme," prozradil Myitung.

Čekaly je i kulturní rozdíly. Například, že se Češi, na rozdíl od obyvatel jihovýchodní Asie, velmi málo usmívají. A zvyknout si museli na přesný čas. „To bylo nové. Češi vyžadují, aby se dodržoval dohodnutý čas," řekl Shikhun.

V uprchlickém středisku v Předlicích se nyní hlavně snaží naučit se češtinu, na což mají půl roku. Někteří umí obstojně anglicky, ale již zjistili, že v Česku jim je to často k ničemu. „Zkoušel jsem mluvit anglicky v Globusu. Nikdo mi nerozuměl," uvedl Myitung.

Za další tři měsíce rodiny na některém z míst Česka získají byt. Skupina se rozdělí, na což se prý příliš netěší. Pak se budou pokoušet najít si práci.

Všichni se ale shodují, že pobyt zde bude dobrý pro jejich děti. Vědí, že zde budou moci vystudovat a žít lepší život. „Bude se nám vždy po naší vlasti stýskat, ale vrátit se tam nemůžeme," dodal Shikhun.