Jó, na fóry i noty Bílou užije, a Josef, ten byl i nezDvořák

Radek Strnad 24. 4. 2011

Ústí nad Labem – Stejný dům kultury, jiný den i sál. Ve středu bavil poctivý humor Josefa Dvořáka ve frašce Chudák Harpagon, den poté bouřil plný sál (odhad 600 lidí) u dospělých vtipů Bílé. Tleskal půvabu, hitům, nadšení, emocím.

Vtipný lakomec

Herec i komik Josef Dvořák si píše repliky do úst, na jevišti hraje na sebe a je dost jedno, s kým. Jen krásku Markétu Hrubešovou, dřív herecký idol chlapeckých pokojíčků i opravárenských dílen, nepřeslechnete.

Zapiští – li a vzedme hruď, asi to tak má být, ale jsou i tací, které ona od návštěvy divadla odradí. Ovšem nevidět Dvořákova Harpagona, asi to nejlepší, co kdy udělal, by byl pech. Má humor drsný i vděčný, v bílé čapce Moliérova lakomce je z něj seschlý hamižný i zamilovaný stařík i nezDvořák.

Mile tyká publiku, hází fórky na politiky (třeba Kalouska), kolegy a spolehlivě je „odbourává“. Potěší, zasekne – li děj a dělí se s diváky o pocity. Má humor a la „tady a teď“, nepřenosný. „Mít peníze je dobrý. Ale víte, co je umění? Schovat je doma tak, abyste je našli?“ radil. A zadarmo!

Jehly a chůdy

Kdo miluje Lucii Bílou, měl její akustický koncert povinný. A je těžké nemít rád tu elegantní mamku v černobílých šatičkách, vysokých podpatcích a vyčesaných vlasech. („Má noční můra je spadnout na pódiu.

Ale bez chůd bych byla mrňavá.“) Podle jejího stínu na závěsu bych hádal na černošku – a ona to byla Běloška, ráda vyprávějící vtipy.
I v tu chvíli je k sežrání, natož když zpívá. „Vím, že dělám xichty,“ přiznal Dan Bárta. To samé musí tvrdit i ona, ale neslyšet ty tóny, které z hrdla dostává? Radši vidět šklebení.

Zas šťastně zamilovaná zpěvačka s talentem od Pánaboha to vzala napříč svým repertoárem. Baladu střídal šansonek, swing i další retro či jazz, v popu byla doma a ústa si na nás otevírala jen ku prospěchu věci. Přišli i její blízcí, dlouho „jen“ zpívala, až jsem si říkal: „Není marod?“ Ale když spustila proud výmluvnosti – každý ví, že si s lidmi ráda povídá – fóry svištěly sálem, byla to smršť.

Jejími poklady byl hlas, repertoár i Petr Malásek u kláves; citlivý, ochotný, vstřícný a trpělivý, ač podle Lucie „spěchal na Ordinaci“. „Recitál Bílé se mi velmi líbil, po celou dobu působila mile, přirozeně. Zpívala i písničky, které neznám,“ dodala Soňa Netolická, která lístek vyhrála v soutěži Deníku.