Bláha: Na hřišti jsem byl sviňák a velký provokatér

Máte přezdívku Dědek, máte tedy už i vnoučata?
Nemám a ani nebudu. Bohužel nemůžeme mít s manželkou děti. Zkoušeli jsme několikrát i umělé oplodnění, dali jsme za to celkem asi čtyři sta tisíc, ale nikdy to nevyšlo.

A jak jste vůbec přišel k té přezdívce?
Tu jsem dostal na Odolce, když jsem začínal. Dědku se říkalo mistru světa Paulusovi, který byl výborným polařem. Já byl v poli velké kopyto, byl jsem jeho protiklad, tak mi začali spoluhráči z legrace říkat Dědek. Tehdy mi bylo třiadvacet.

Ovšem vy jste si tu přezdívku později i zasloužil, když jste ve 47 letech ještě hrál extraligu a tím jste byl nejstarším hráčem soutěže. Až nedávno vás překonal nahrávač Petr Štika, kterému bylo padesát.
V těch letech jsem hrál jen kvalifikaci o extraligu. Doopravdy jsem končil už v pětačtyřiceti. Petra Štiku znám, je o pět let mladší. Já bych v padesáti letech už nemohl hrát nejvyšší soutěž, i když její úroveň jde hodně dolů. Ti nejlepší hráči jdou do zahraničí.

A jak vám slouží zdraví?
Před dvěma měsíci jsem prodělal mozkovou příhodu a měl jsem život na kahánku. Ráno když jsem šel do práce, mi začala brnět ruka a přestal jsem úplně mluvit. Manželka mě hned odvezla do nemocnice. Pak už si pamatuji, jak jsem se probral na kapačkách. Lékař říkal, že chybělo málo a nemusel jsem to přežít. Ucpala se mi nějaká céva v mozku, naštěstí jsem byl rychle v nemocnici. Vypadla mi, ale úplně paměť. Například jsem věděl jen to, že manželka se jmenuje Pavla. Jinak nic. Mlel jsem nesmysly, ale síla mi zůstala.

Před těmito problémy jste ještě hrál volejbalovou okresní soutěž. Co dnes?
Nyní se ještě bojím. Dostávám léky na ředění krve. Uvidíme, snad to bude dobré.

Co vaše životospráva?
Ta se hodně zlepšila (smích). Už dva měsíce nekouřím a měl jsem asi jen čtyři piva. Dřív jsem si dal rád pivko i cigárko. Chodili jsme každý zápas rozebrat do hospody, utužovali jsme partu. Po zápase jsem vyloupl klidně 8 piv a 15 cigaret. Ale nyní jsem úplně přestal mít na kouření chuť.

Jak vy jste se vlastně dostal k volejbalu?
Začal jsem ho hrát až ve 21 letech. Dělal jsem zámečníka v Aeru Odolena Voda, kde pracovali i bývalí hráči. Ti mě oslovili, jestli bych nešel si zahrát za béčko. Za dva roky jsem se dostal do extraligy a za další čtyři roky jsem byl v národním týmu.

Pozice blokaře vám byla hned předurčená?
Ano. Tehdy nebylo libero, tak jsem musel hrát celý zápas. Ke konci kariéry ho zavedli a já si mohl jít odpočinout (úsměv).

Měříte dva metry a tři centimetry, jak vysoko jste skákal? Jaký jste měl smečařský (jednoruč) a blokařský (obouruč) dosah?
Smečařský 355 centimetrů a blokařský 340. Moje teorie je, že to bylo díky mým dlouhým chodidlům a palcům na nohou, to byl můj dar (smích). Ještě před nedávnem jsem v riflích a s ledvinkou kolem pasu skočil 343.

Měl jste nějakého blokaře jako vzor?
V Rudé hvězdě Praha hrál Josef Vondrka, který mě naučil řečnit při hře a tím provokovat protihráče. Říkal mi třeba: „Jo ty mladej, tebe lehce vyblokuju, nebo ty to dáš do autu." Pak se mi to stalo a on hned: „Vidíš to, tam ti to vůbec nejde." Prostě rýpal do protihráčů. A to jsem se od něj naučil (smích).

To je pravda, vy jste byl na hřišti známý bouřlivák a provokatér.
Byl jsem sviňák (smích). V lize jsem dělal třeba to, že jsem nenápadně zatáhl dole za síť a rozhodčí pískl soupeři hru v síti. Moje řeči platily na všechny protihráče, rozhodil jsem je. Bylo to rýpání ve srandě. Chtěl jsem to naučit i mladé hráče v Ústí, ale následovníka jsem si nakonec nevychoval (smích).

Výraznou stopu jste zanechal i v Belgii, kde jste čtyři roky hrál. Pak jste se vrátil do Česka a nakonec v roce 1994 přestoupil do Ústí. Už jste se tu zabydlel?
Ano. Měli jsme sice dům v Kralupech, ale dojížděli jsme tam jen jednou za týden. Po dvou letech v Ústí jsem se rozhodl v roce 1996 pro koupi bytu ve Všebořicích a o rok později chaty v Brné. Tím jsem se v Ústí nadobro zabydlel.

Už jste tedy Ústečan?
To je tutovka.

Co se vám na Ústí nejvíce líbí?
Pro mě je nejlepší Brná, kde máme chatu. Pak je hezké místo hrad Střekov. Ale štve mě, že vedení města utratilo zbytečný peníze za most, opravu parku a podobně, ale aby postavilo například fotbalový stadion, to ne.

Jaký rok byl pro vás ve volejbale nejúspěšnější?
Když mi bylo čtyřicet. Uhrál jsem čtyři tituly! Vyhrál jsem ligu a pohár s Ústím, pak mistrovství republiky veteránů nad 40 let, pak ještě antukovou ligu a nakonec i extraligový turnaj v Dřevěnicích. To se ještě nikomu nepovedlo.

Jaké byly podmínky v ústecké Setuze?
Byly tehdy nejlepší v republice. Pak koupil Setuzu podnikatel Jan Gottwald a volejbal přestal sponzorovat, já těsně před tím odešel do Perštejna.

Jak vzpomínáte na tu slavnou éru ústeckého volejbalu, kdy jste konkurovali i nejlepším týmům Evropy?
Byla tu strašně dobrá parta. Byl tady Nekola, Bican, Kubala, Černoušek, všichni srdcaři. Všichni chtěli hrát a vyhrávat.

Jakého jste zažil zde nejlepšího volejbalistu?
Smečaře Jirku Nováka, který se později prosadil i ve Francii a vyhrál dvakrát ligu mistrů.

Jak vidíte budoucnost ústeckého volejbalu?
Hodně špatně. Nebýt Číry, tedy Míry Přikryla, který pro volejbal žije, tak už by byl dávno konec. Ovšem v Ústí chybí systém, vůbec se nevychovává mládež. Já jsem trénoval jeden čas dorostence, ale musel jsem skončit. Nikam to nevedlo, nebyly ani peníze. Přitom to by mě bavilo a rád bych to dělal. Bojím se, aby Ústí příští rok vůbec nějaký zápas v extralize vyhrálo.

Chodíte fandit na domácí zápasy Ústí?
Ano. Někdy se na to dalo i dívat. Ale pak odešlo pár hráčů a rozpadlo se to. Lidí chodí málo, kolem tří stovek. Hráči musejí působit jako tým, ne se jen dívat na osobní statistiky.

Jaký rozpočet by stačil volejbalistům na rok, aby zde vybudovali tým bojující o titul?
Stačilo by pět až deset milionů korun. Stačí zaplatit deset kvalitních hráčů a k tomu nějaké juniory.

Je v Ústí nějaký talentovaný hráč?
Ne, je to bída.

Trénujete ještě třetí nejvyšší soutěž v Chabařovicích?
Občas tam chodím a pomáhám jim. Škoda, že nehrají jako mančaft, ale každý hraje jen na sebe a dívá se na své statistiky.

Vaším největším úspěchem v reprezentaci byla asi stříbrná medaile na mistrovství Evropy v roce 1985, je to tak?
Určitě a ještě ten rok jsme byli třetí ve Světovém poháru v Japonsku. O pár bodů nám utekla účast na olympiádě v Soulu.

Takže na žádnou olympiádu jste se nepodíval?
Ne, olympiádu v roce 1984 v Los Angeles Československo bojkotovalo, tam bychom přitom měli šanci na úspěch.

Ale s reprezentací jste se dostal často na zahraniční turnaje, zažil jste tam nějakou zajímavost?
Jednou jsme byli na třítýdenním kempu v Brazílii. Oni chtěli, abychom tam nakonec zůstali asi o čtyři dny déle. My jsme souhlasili, ale s podmínkou, že chceme každý 200 dolarů, což byl asi dvouměsíční plat. Nebo jsme hráli v Americe a před zápasem jsme soupeři dali naše obligátní červené odznáčky a on nám dal létající talíř a tričko s nápisem „Volejbalový tým USA". Spoluhráč Kaláb ho pak doma nosil a kvůli tomu ho chtěli vyhodit z vysoké školy (smích).

Čím se dnes živíte?
Do roku 2000 jsem byl profesionální volejbalista. Nejvíce jsem si vydělal v Belgii, kde jsem poslední rok bral 6 000 marek měsíčně. Poté až do dneška dělám pomocného technika v ústeckém Mercedesu.

Potkali jsme se v hospodě

Jako student jsem to měl na volejbalovou Setuzu pár metrů. Chodil jsem na slavné bitvy v evropské lize mistrů ale i na extraligu. Z ústeckých volejbalistů mi byl vždycky sympatický blokař Přemysl Bláha. Už tehdy nedělal ostudu své přezdívce Dědek. Měl pomalé, rozvážné pohyby, ale zase využíval chytrost a správné načasování. Prostě zkušený mazák. Ale i bouřlivák a provokatér soupeřů. To se fandům vždycky líbilo.

Nikdy se netajil tím, že má rád pivo, ale u hospody jsem ho potkal až nedávno u oběda. Přestože mě upozornil, že je krátce po mrtvici a ještě hůře mluví, dohodli jsme se na rozhovoru. A nebyl to žádný problém. Dědek sice po těžké nemoci zvážněl, ale smysl pro humor má stále.

PŘEMYSL „DĚDEK" BLÁHA

Narodil se7. června 1957 ve Slaném.

Měří 203 centimetrů.

Vyučil se zámečníkem v Aeru Odolena Voda, kde později i pracoval.

Volejbal začal hrát až ve 21 letech. Za dva roky se propracoval do A týmu a za další čtyři roky až do národního týmu.

V roce 1985 získal s reprezentací stříbro na ME v Nizozemsku a bronz na Světovém poháru v Japonsku.

V roce 1988 odešel na čtyři roky do Belgie. V roce 1992 se vrátil do Odolena Vody, po dvou letech odešel do Ústí. V Ústí prožil skvělé čtyři roky, poté vrcholovou kariéru skončil v Perštejně a v Brně.

S týmem Odolena Voda získal čtyři mistrovské tituly, s Ústím nad Labem tři, dva tituly má z Belgie.

Po volejbalové kariéře pracuje v ústeckém Mercedesu, jako pomocný technik.

Na začátku roku 2012 prodělal mozkovou příhodu.